Těsně před pololetními prázdninami napadl sníh, přímo hromady sněhu, takže jsme se na víkend 3. – 5. února opravdu těšili. Ani nastávající obleva nám nemohla radost zkazit. Chata na Javorníku měla zažít útok 26 rozjařených zálesáků! A tak jsme v pátek dopoledne nasedli na vlak do Veřovic a sbírali síly na nadcházející výšlap. Nutno dodat, že nebýt dostatečného počtu silných nosičů, kdo ví, jak by se někteří mladší členové na chatu dotrmáceli. Každý z nás měl totiž na zádech těžký batoh s oblečením i proviantem, k tomu nám společnost dělalo také mnoho saní, bobů, zvláštních jezdítek a dokonce i jedna velká plastová vana!

Chata nás přivítala tichem a chladem. Rozvrhli jsme místa na spaní, zatopili, vybalili nejnutnější věci a hurá na první jízdy lesem. Všichni jsme byli zvědaví, jak dopadne Kačaba ve své vaně :-). Začala její první jízda, následoval první nájezd na kámen a první prasklina, ze které se po pár metrech vyklubala první díra, do níž se začal hrnout sníh. Tolik k první a zároveň poslední jízdě hrdinky vany. Postupně se také ukázalo, že ne všechny boby zvládají náročnosti terénu. Sáně si vedly podstatně lépe. Nejhůře na tom byly tradičně zadky těch, kteří jezdili na lopatách. Mokrý sníh postupně nacucal všechno oblečení, ale to už byl večer a s ním přišla na řadu výborná večeře i hry v chatě a poté sladký spánek až do rána.

V sobotu dopoledne jsme vyrazili i s našimi sněhovými prostředky k vrcholu Javorníku, jehož jsme zdárně dosáhli. Vyšlapali jsme i na rozhlednu a stihli ještě výhledy, než je schovala mlha. Našli jsme rychlý svah a už jsme opět jezdili. Nejnebezpečnější byl Tonda na svých polystyrenových deskách v igelitu, při své jízdě podrážel nohy kdekomu. Neodradil ho ani smrk, o který běžně brzdil. A pak následovala dlouhá jízda lesem z vrcholu zpět k naší chatě. Odpoledne jsme zasvětili umění rozdělávání ohně jen s hrstí chrastí a jedné zápalky. Někdo byl úspěšný více, jiný méně, ale topinky jsme si nakonec upekli všichni. Večer na nás čekala tradiční hra před tradiční vaječinou. Jeden z nás si přidržoval na hlavě syrové vejce a jiný se zavázanýma očima řekl jméno někoho, komu pak poslepu vajíčko na hlavě rozbil (tedy pokud řekl „správné“ jméno). I když šance na úspěch byla malá, letos jsme takto dopřáli vaječnou vlasovou kúru 4 účastníkům :-).
Neděle byla ve znamení úklidu, balení a cesty na vlak, někteří starší to vzali zkratkou rovně dolů z prudkého kopce. Na nádraží ve Studénce už čekali rodiče, aby si své ratolesti odvezli domů.
Konečná bilance – trocha boulí a modřin, ale skvělý zážitek!

Kvítko