Na podzimní setkání 2002 jsme se vydali 25.10 odpoledne a už za tmy jsme dorazili do vesničky, která byla vzdálená asi 30 km od konečné lokace a kupodivu nám vlak jel až za 2 hodiny, tak jsme je strávili v nedaleké hospůdce s nádhernou růžovou barvou. Po těchto pěkných dvou hodinách jsme nastoupili do motořáčku, který nás odvezl do vzdálenosti asi 34 kilometrů od místa určení.
Tuto vzdálenost jsme překonávali nočním lesem se Sockou (ta co měla berle), která statečně a ustavičně bojovala s měkkým a rozbředlým terénem. Asi po jeden a půlhodinovém pochodu jsme se dostali ke konečné destinaci zvané Jitřenka, kde nás vítali všude kolem pobíhající Dambořáci, kteří se údajně unavovali před spánkem. Pak nastalo vítání, ubytování a večeře.
Celý večer proběhl v klidném duchu ( ticho před bouří ) a my jsme s klidnou duší ulehli do spacáků v budově, která k mé smůle byla nejdále od jídelny. Hned druhý den ráno dorazili Přerováci (jako poslední ) a po slavnostním zahájení a obědě následovala první hra.
Ta spočívala v tom, že se všichni rozdělili do čtyř družstev, každé dostalo 10 fluorescentních pásků a jednu hlavní vlajku, která nesla barvu toho družstva. Po vysvětlení trochu komplikovaných pravidel jsme si rozlosovali pozice v okolí tábora a pak se družstva rozutekla a rozbila své základní tábory. My jsme ten ná udělali na pěkném velice lehce dostupném místě tak, aby hra byla opravdu zajímavá.
Hned poté se někteří, kteří byli úderná jednotka, jejíž součástí jsem byl i já, vydali hledat jiné stanovitě, kterým by ukradli vlajky. Jako prvního jsme potkali Vykuka, který se nesmírně přihlouple řehotal.Podle této první indicie bylo usouzeno, že by se někde v okolí mohlo nacházet nějaké stanovitě. Rozhodl jsem se tedy odpoutat od skupiny a podrobně prozkoumat tuto oblast.
Po asi 15 minutovém plazení jsem se ze strany kde hlídal Vykuk před neprostupným houtím dostal na místo, kde se podle mého úsudku skrývalo stanovitě, které mělo podle pravidel jít vidět, ale ani mé bystré oko nebylo schopno odhalit tu skrý dokud nebylo ve vzdálenosti asi 20 metrů od Vykuka, který o mně stále nevěděl .
V jedné nestřežené chvíli jsem se rozhodl vyběhnout a proběhnout mezi Vykukem a Míou a proskočit trním ostružiním k něčemu, co zdánlivě připomínalo bílý flíček z praporku, který měl označovat kraj kruhu.
Nicméně zrádný a velice podlý ostružiník mě v poslední chvílí před odrazem zachytil a ne a ne mě pustit dál v let připomínající přistávání Jambojetu, tudíž jsem byl, ač nerad, polapen hlídači kruhu a strávil jsem společně s nimi dalí dvě hodiny obohacené vlahými detíky a na konci hry jsem se dověděl, že naše stanovitě bylo kompletně vypleněno a my jsme skončili poslední, no smůla. Po této velice zábavné hře byla večeře po níž se rozjela seznamovací diskotéka do pozdních nočních hodin na které se všichni z těch starích výborně bavili. Dalí den se kupodivu všichni, ačkoli zmoženi tancem, probudili a vydali do Ždánic za kulturou . Místní muzeum podle těch, kteří se odhodlali jej navtívit, bylo velice zajímavé . K těmto však já nepatřil jsem, jelikož v hospodě byl jsem. Krátce před povelem návratu začal opět vlahý až mokrý detík, v jehož doprovodu jsme se navraceli na základnu. Po návratu se nic zvlátního nedělo a všichni odpočívali před dlouho očekávaným závodem. Ráno nás budil Pajk, takže si umíte představit jak !?!. Po vysvětlení pravidel nám byla přidělena písmena podle kontrolek, na kterých jsme úřadovali. Závod byl velice pestrý kontrolkami, na kterých byly opravdu úkoly v rozličných, leč velice podobných disciplínách ( řvaní,dělání ksichtů,zpěv,plivání pecek apod.). Všichni se velice bavili a i já s mým kapesním vařičem, který mi ohříval ruce. Po ukončení této soutěže následoval oběd,vyhlášení celkových výsledků. Večer pak skvěle řídil neopakovatelný Včelař, který měl stále v rukávech nějaká ta esa a všechny bavil svými nezapomenutelnými výstupy. Poté, co se mladí ročníky odebrali do svých postelí, se rozjela Mega-rozlučková párty v podobě diskotéky, na které se objevily i tance jako valčík nebo ČAČA, kterou ve svých žharapesovkách tančil opět Včelař. Prostě kdo umí ten umí. V opravdu pozdních hodinách jsme zmoženi tancem a hrami pořádali po schodech které, z blízka vypadaly jinak než z dálky, výstup do chaty kde jsme spali. Hned ráno nás opustila Nová Paka, poté jsme se my zbylí pustili do úklidu nepořádku, s nímž je spojeno čtyřdenní pobývání cca.30 lidí v jedné místnosti. Pak jsme se i my museli, ač neradi, rozloučit a odebrat na vlak . Po cestě jsme si vyzkoueli akrobatické skoky do spadaného podzimního listí. Všechno musí jednou skončit, a tak v nás zůstali nezapomenutelné zážitky z celé akce a už se moc těším do Nové Paky .
mates