Pochází z rodiny, v níž nebyla o peníze nouze, otec vydělával na vlastnictví menšího lintirového dolu, matka se v krásném domě starala o něj a sestru. Otcova láska k magickému řemeslu zapříčinila, že dal oba už odmala studovat základním vědám. Vysnil si totiž, že se jeho dcera stane mocnou kouzelnicí a získá si čestné místo na místní univerzitě a že jeho syn bude alchymistou. Zde nastal první kámen úrazu. Po prvním roce na univerzitě bylo jasné, že ze Sigmara alchymista nebude. Přece jen náznaky jako ochutnávání jedů a první nechtěné výbuchy byly více než výmluvné. Ovšem když jednou večer v místním hostinci vyprovokovali dva přiopilí trpaslíci bitku, do které se zapojila celá krčma, byl mladý Sigmar ve svém živlu. Sice jej to stálo zub a pár deci krve, ale v porovnání s pocitem, když chlap o hlavu větší šel po jeho ráně k zemi, to bylo něco nesrovnatelného. Ten večer rozhodl. Jakmile však otci oznámil, že opouští univerzitu, byl oheň na střeše. Do tohoto ohně následně přilil oleje ještě žádostí o svolení ke vstupu do královské arény. Otec nepřenesl přes srdce, aby se z jeho jediného syna stal odrbaný válečník denně riskující život. Obsah hádky, jež následovala, je každému asi znám. Závěrem bylo to, že Sigmar podal přihlášku do arény a otec podal na úřadě žádost o jeho vydědění. Touto etapou skončila Sigmarovi hojnost a nastaly problémy. V aréně ze začátku nepatřil mezi nejlepší, ovšem nejlepším tréninkem mu byla nucená praxe, kterou postupně získával nejprve jako vyhazovač v hostinci a posléze, když se jeho dovednost zlepšila, doprovázel kupce jako ochranka. Takto uplynulo pár let a jeho výcvik v aréně se blížil ke konci. Stále nebyl nejlepší, ale řadil se mezi špičku. Zde vyvstává další kámen úrazu. Po delší době v aréně totiž válečníci vyráželi i do pravých bojů. V těch jim vždy velel rádoby zkušený bojovník, se kterým Sigmar ne vždy sdílel názor na zvolenou strategii. Po jedné tak tak vyhrané bitvě mu řekl svůj názor z plných plic. Díky tomu byl nakonec rád, že vůbec složil poslední zkoušky. Ve městě a královské gardě však za svou prostořekost dále zůstat nemohl. Jeho nadřízení se postarali o převelení na hranice s Orclandem. Přišel zde do těžkých časů. Na většinu zla, jež číhalo na hranici, ho aréna nepřipravila ani v nejmenším. Skřetí šamani, změny podoby na skřeta a v neposlední řadě umírání. Nejhorším zážitkem bylo setkání se SMRTĚM. Za dobu, kterou působí ve službách vévodkyně, měl možnost se s ním osobně setkat třikrát. Ve dvou případech jeho duši odmítl. Jednou za to mohlo kouzlo a podruhé se rozhodl sám. V posledním případě ho zachránila sama NADĚJE, které se za to rytířským slibem zavázal sloužit. Čas plynul a z řadového vojáka se brzy stal osobní strážce vévodkyně, jenž do bitvy vbíhal první, jeho povely zněly pláněmi a odcházel z bojiště poslední. Chce dosáhnout posunutí hranic Orclandu a úplné likvidace nepřítele. Jeho tajným snem je smířit se s otcem, ale o tom nikdy nemluví.

 

Jako místodržící vévodkyně nyní spravuje její statky a doufá v její brzký návrat. Věří, že Silmerin je na návštěvě u krále. Je pro něj nepříjemné, že se tato návštěva protáhla a on musel vévodkyni opustit. Nedůvěřuje příliš novým členům družiny ani lidem od krále (byl jimi nedávno dokonce zatčen). Obává se, že královský vyslanec bude chtít převzít správu latviernského vévodství, a je rozhodnut mu v tom zabránit.