Evča zorganizovala rodinný výlet na Fatru. Jel jsem já, můj otec, sestra, bratranec (čili Roman) a vzdálený bratranec (čili Ondera). Počítáte správně, čtyři zálesáci v seznamu jsou a proto je to zálesácká akce. Původně mělo jet zálesáků mnohem víc, ale nějak jim to nevyšlo. A abych zmínil i lidi, co se mnou do rodiny nejsou, jeli ještě Jarda a Hudy. Toliko k účasti.

Vysedli jsme v Rožumberoku. Slováci neslaví Den české státnosti, takže jsme škodolibě pozorovali lidi jdoucí do školy. Aby jsme si to užili, první výškový tábor jsme založili asi pět set metrů od nádraží na lavičce. Lidi jdoucí do školy odešli, ale my jsme byli unaveni cestou vlakem, a tak jsme výškový tábor drželi. Pak kolem nás začal projíždět vůz elitní Rožumberocké městské policie. Pokračovali jsme v cestě. Prošli jsme si město a vydali se do kopce.

Bylo tam velmi pěkně, krásné výhledy a krajina. Přespávali jsme v salaších. Nijak jsme nespěchali a ubytovávali jsme se brzo, jednak, aby nám nikdo salaš nikdo nezabral a jednak proto, že se nikomu spěchat nechtělo.

První nocleh jsme potkali Čecha, který s námi chvíli kecal u ohně a který nám dal cenou radu ohledně medvědů. Vyčetl ji z nějaké informační tabule. Rada zní: „Když uvidíte medvěda, urobte gulu.“

Průběžně během celé akce jsme několikrát potkali turistickou značku sponzorovanou pohřební službou, několik skupinek českých turistů a borůvkoviště. Ségra si fotila kvítka do herbáře a neustále mluvila o tom, že nemáme dost jídla. Myslel jsme, že ji uškrtím, obzvláště, když jsme posléze sešli z hor a jídlo nám ještě zbývalo. Ale ostatní svými starostmi tak zmátla, že jsme nebyli jediní, kdo měl z nedostatku jídla strach.

Na slovenských turistických značkách se vzdálenost udává v hodinách místo v kilometrech. Bohužel to nějak nefunguje. Například jsme prošli kolem cedule, podle které jsme měli u další být za půl hodiny, ale i když jsme čekali asi tři čtvrtě hodiny, pořád jsme tam nebyli.

Teprve poslední den jsme našli salaš obsazenou. Nějací Slováci ji zabrali už předchozí den večer. Jelikož jsme měli přehršle času a chtěli jsme jet hned ráno domů, poslední nocleh jsme zrušili, sešli jsme údolím a šli na autobus.

Adam

Bylo mi nabídnuto abych se zúčastnil, říkejme tomu zájezd, na Slovenskou Fatru. Stejně jako všem ostatním zálesákům. Nevím proč, ale účast nebyla valná. Všichni si našli něco co bylo pro ně důležitější. Podle mého osobního názoru udělali chybu. Diky velkým absencím nás na Slovensko odjelo sedm, z toho jen čtyři zálesáci a to Adam, Evča, Roman a já. Našim průvodcem byl taťka od Evči a Adama. A musím podotknout, že byl průvodcem velmi dobrým jelikož jsme ani jednou nebloudili. Teď, ale předbíhám protože bych měl začít od začátku.

Čas odjezdu byl stanoven do brzkých ranních hodin, jelikož jsme i první den chtěli něco ujít. První překvapení nás čekalo ve vlaku, kruci kam ti lidi všichni jedou, vždyť začaly prázdniny a jsou tři ráno a já sedím na chodbičce tak to je terno. Na Slovenských hranicích se situace zlepšila tak jsme obsadili celé kupé a nikdo si nedovolil přisednout. Po vystoupení někteří doplnili poslední zásoby a popovídali jsme si s redaktorem místní televize ruža. Pak už nic nebránilo vyrazit. Druhou překážkou se stal výstup na hřeben byl to jediný kopec, který jsme šlapali až od spodu, ale šlo to. Za ty pohledy to stálo. První setkání s místní faunou bylo ještě před výstupem na hřeben a to s pěknou zmiji, ale nebyla moc fotogenická a rychle utekla. To co jsme zažili jde dost špatně popsat jelikož to bylo úžasné a trefně to vystihnou pouze fotky. Trasa byla zvolena velmi mírně tudíž jsme se ani moc nezadýchali když jsme došli na místo prvního spánku, kterou byla starší bačovská salaš. V této salaší dokonce bača nechal velké kusy vlny na, kterých se spalo jedna báseň. Ráno jsme snídali co si kdo nachystal nebo uvařil na ohni. Na zapití byl čaj z horské pramenité vody. Pak jsme vyrazili dál s cílem další salaš. Člověk si ani nedovede představit pohled na klikatou cestu před sebou, která vede po hřebeni přes, který se line mlha. Pak se člověk podívá s vrcholu a vidí jak je údolí plné mlhy. Jedním s aspekt, který nám přál velmi bylo počasí. Celou dobu bylo krásné a slunečné počasí jen velmi zřídka se zatáhlo nebo zafoukal vítr. Popsat se to opravdu nedá kdo má o to zájem ať poprosí Evču ona mu určitě ukáže nějáké fotky. Holt všichni kdo nejeli přišli o hodně krásných pohledů a opravdu úžasných scenérijí. Pokud se příští rok pojede znovu všem to vřele doporučuji. Je to dobré odreagování a protáhnutí těla. Holt výtečná akce no.

Ondera