Otevřu oči a koukám se na bílý strop. Něco se děje, protože mamka je už vzhůru. Většinou totiž vstávám první já. Po obvyklém ranním martýriu (jídlo, čistá plenka, otravné oblékání apod.) se mě mamka snaží nacpat do takového divného sedátka. Nesedí se v něm zas tak špatně, takže jsem v klidu, zatím. Hehe, to je legrační, dává si mě na záda a vyrážíme ven …
Jsem v nějaké budově, kde to neznám, je tu plno lidí a taky dost hluku. Na tabuli nad mou hlavou svítí různé klikyháky. Fakt jim nerozumím, ale zdá se, že ostatní, co kolem mě luští něco na malých papírkách, jim rozumí, protože se po nich sem tam kouknou. Kdyby mi ty své papírky dali alespoň na chvíli, určitě mají zajímavou chuť …
Valím oči, sedím v něčem, co se hýbe. Vůbec nestíhám sledovat, kam se ty stromy a domky za tím oknem tak rychle ztrácí. Ostatní v mé partě si sedli všichni do řady na jednu dlouhou lavici a zdá se, že si nějak hrají se slovy, často je opakují. Začínám být z toho trochu unavená. Taky se mi dobře sedí u toho kluka, co má tak zvláštní světlounké vlasy. Chce se mi spát …
Houpy houpy, mamka si asi hraje na velblouda, zase mě nese na zádech. V žaludku se mi houpe jogurt, který jsem před chvilkou snědla. Začíná být tepleji a taky cesta stoupá vzhůru. Ještěže mi všichni věří, že se na svých nožkách neudržím, jinak by určitě chtěli, abych si to taky vyzkoušela. Ale mně je dobře tam, kde jsem …
To snad ne, přece mě, mami, nebudeš přebalovat tady! Pomoc, ona to fakt udělala! Zírám. Teď se mě snaží rozveselit. Přece si nemyslí, že se budu smát, když ostatní používají tu věc, co mi nechtěla dát ani ožužlat. Berou si do ruky kamínky (to dělám taky moc ráda), pak je schovají v dlani, zahýbou rukama a tou věcí a kamínek zmizí. Asi to bude nějak souviset s tím ťukáním o strom. Mamka mě taky zanesla k vodičce, která teče trochu jinak než u nás ve vaně. Že bych se měla už teď koupat? Asi jo, protože dva kluci si sundávají boty i ponožky a jdou do ní. Hehe, trochu tam poskakují jako tajtrlíci, i když vlastně nevím, co to přesně znamená, ale zní to krásně (a zatím mě to ještě ani neuráží). Hm, vypadá to, že já si na tajtrlíka hrát nesmím, ach jo …
Slunko už docela pálí a ten můj slunečník ne a ne držet, naštěstí vcházíme do lesa. Hm, cesta je docela strmá. Jdeme nějak pomalu a to houpání tak uspává …
Konečně svoboda! Můžu to tady na svých kolínkách trochu prozkoumat. Jsou tu fajn pařezy, taky lavička a stůl, ale já se zatím budu držet u téhle zelené chaty. Už mám docela hládek, takže si dávám zeleninovou polívečku. Je poněkud vlažná, ale co, chci být přece správný zálesák, proto nefrfňám a jím. Ostatní dělají na zemi z kamínků kolečka, a teď dokonce napínají provázek mezi dva klacíky. Že by branky? Nebo snad čekají, že budu s plným bříškem podlézat jejich překážkovou dráhu? Pff, to určitě! Utekli do lesa … a už jsou zpátky s plnou náručí tenkých klacíků. Hm, očividně se o něco snaží. Tomu světlovlasému to ale vůbec nejde, všichni si už pochutnávají na něčem voňavém, co otáčeli nad těmi neposednými plamínky, a ten poslední je ještě ne a ne vyčarovat. No, mami, co takhle čistou plenku, když je tu taková hezká travička na ležení? … Děkuji …
Uff, to byl kopec, začínám mamku trochu litovat, doufám, že nebude chtít, ať držím dietu. Jsme na vrcholu, je tu plno lidí a taky baf-baf (pejsci). Zatímco to tady trochu prozkoumávám, kluci hledí na nějakou věc v dlani a postupně chodí tak nějak cik – cak. Nechápu, co si od toho slibují …
Jsem zpátky u té zelené chaty. Ostatní, až na mamku, mě a ještě jednoho, se opět ztratili v lese. Asi se šli schovat za stromečky a chtějí, ať je jdu hledat, aby na mě mohli bafat. Dobrá, udělám jim tu radost a jdu. Moc tomu teda nerozumím, každý se sice schoval za nějaké tmavé flekaté deky, ale ani jeden na mě nebafl. Moc srandovní to teda nebylo …
Jdeme z ostrého kopce, už to tak nehoupe, spíš to drncá, ale spát se mi chce stejně, zkusím to, i když riskuji, že si oťukám hlavičku o bok svého sedátka …
Slyším smích, otevřu oči a zase vidím tmu. Když se pohnu, šustí to. Moc se mi to nelíbí, proto dávám průchod svým emocím. Naštěstí mě mamka zachraňuje. Vtípky na cizí účet, to vás užije! A vůbec, mám hlad, tak šup šup s tou ovocnou přesnídávkou. No proto. Mám pocit, že už jsem tu někdy byla, no jasně, už slyším vodičku. Proč ji zatím ještě nikdo nezastavil? Tolik řečí o ekologii a plýtvání vyčerpatelnými zdroji a skutek utek …
Není to tak špatné stát na té měkké lavičce a dívat se okýnkem, jak se kolem míhají stromečky, domečky a spousta dalších věcí, jen toho rachocení je trochu moc…
Doma je doma. Už se opravdu těším do své klidné a měkoučké postýlky. Snad nebudu mít z dnešního dne žádné noční můry. Tak dobrou noc …
Soňulda
Stručný děj jednoho mafiánského poslání ze dne 10. 4. 2009 pro ty, kteří ještě nerozumí tajné řeči:
– sraz na nádraží, rozluštění šifry s místem určení – Veřovice
– jízda vlakem, začátek výšlapu, rozstřílení oken neplatiče (střelba z praku), trocha otužování
– podpálení domu neplatiče (rozdělávání ohně a přepálení provázku), zisk výpalného pro Kmotra
– výstup na Javorník, zmatečný útěk před policií (trasa dle buzoly)
– schování se před policií (postavení bivaku)
– předání výpalného Kmotrovi, nahlášení ztát
– jízda vlakem zpět, příchod domů
Kvítko