O posledním říjnovém víkendu a pondělku se konala všemi očekávaná akce Podzimní setkání pořádaná každoročně jiným oddílem. Letos jsme navštívili Miřetice. Po loňské absenci této akce se všichni na ostatní zálesáky těšili dvakrát tolik. I my jsme byli netrpělivě očekáváni, jelikož jsme na místo přijeli jako poslední. Cesta byla sice dlouhá, ale zpříjemňovala nám ji GPS navigace svými vtipnými hláškami jako například: „Po 200 metrech jeďte rovně. Na kruhovém objezdu jeďte rovně.“ nebo „Při nejbližší příležitosti se otočte“. Po příjezdu jsme ale byli trošku zklamáni, protože Přerováci se dostavili jenom čtyři a o starších Dambořácích platilo to samé, ale aspoň pár známých tváří se mezi nimi našlo. Byli jsme uvítáni teplým jídlem a pitím, kouskem místa na spaní a příjemným teplem z kamen. Večer jsme se bavili s ostatními a po téměř probděné noci jsem se ráno rozdělili do skupin, ve kterých jsme po trase šli prozkoumat okolí. Po cestě jsme museli splnit několik zálesáckých úkolů a podobných aktivit, mezi tím jsme taky dostali oběd. K večeru jsme se vrátili a po krátkém odpočinku jsem šli hrát nějaké hry. Další den byla na programu hezká procházka po okolí, návštěva nedaleké rozhledny a muzea Vikingů. Večer se opět hrály hry, například líbačka, hra ve které se člověk snaží někoho políbit, ale bez oparů se to neobejde :-) . V noci se pár vybraných jedinců vydalo hrát fotbal, který se později zvrhl v rugby. Bez úrazu se to ovšem neobešlo, schytala to Vlaďka a její koleno. Večer proběhlo ještě vyhlášení výsledků a předání cen, kterého se zúčastnil i místní starosta a místostarostka. Další den byl už ve znamení odjezdu, a i když to letos bylo o den delší, rychle nám to uteklo. Se všemi jsme se rozloučili a odjeli domů. Po cestě už jsme mysleli na to, jak si doma dáme teplou koupel a výborný oběd.

 

Josífek – Bahenní netvor