Co
je dobré o Rumunsku vědět:

Nejvyšší
bod ? Moldoveanu ( 2 544 m.n.m.)

Druhý
nejvyšší bod ? Paringo Mare ( 2 519 m.n.m)

Oba
ty to vrcholy naleznete v mlze?

Gramotnost
? 96,6%

Časové
pásmo ? o hodinu více než u nás

Známé
osobnosti – Vlad III. Tepes Narážeč přezdívaný Drákula

Rumunský
pozdrav – ,,buna ziva?

 

Den
1.

První
etapa naší výpravy vedla vlakem do Brna. Cesta utekla jako voda a
my jsme se ocitli v Brně, kde bylo ještě zapotřebí dokoupit pár
detailů a pořádně se najíst před cestou. I tuto překážku
jsme zvládli bez větších potíží. V 15:00 jsme vyjeli
z autobusového nádraží plní očekávání a v mém
případě i kinedrylu. Čekala nás dlouhá noční cesta přes
Slovensko a Maďarsko, přímo do rumunského horského centra.

Den
2.

Ráno
po šesté, po téměř probdělé noci, mě probudilo drkotání
autobusu po prašné cestě. Chvilku poté už jsme vysedali a
chystali se na první větší zkoušku, a to rumunskou lanovku.
Sedačky byly pro dva, vůbec se mi to nezdálo bezpečné, s baťohy
jsme vážili o 30 kilo víc. Nakonec jsme přežili, dokonce se nám
naskytlo několik pěkných pohledů na hory, vrcholky stromů a
jeden kravský hřbet.

Pak
jsme prošli ,,horským střediskem? a vydali jsme se směrem na
druhou nejvyšší horu Rumunska. Počasí nám přálo. Jen občasná
mlha nám kazila výhledy. Cesta byla pestrá, hned ze začátku jsme
měli možnost se vyfotit s divokými koňmi, pak nás čekalo
stoupání na Paringo Mare, to byla taky sranda, neboť s každým
novým zdolaným vrcholkem si člověk myslel, že už tam musí být,
a nic. Tak jsme šli dál mlhou a najednou jsme tam byli, vrcholek
v mlze byl dobyt. V podvečer jsme klesnuli k ledovcovým
jezerům, kde jsme rozbili tábořiště, seznámili jsme se
s ostatními členy výpravy a unaveni ulehli do stanů.

Den
3.

Ráno
bylo jasné, provoněné klečí a růžovými rododendrony. Tento
den byl ve znamení šmejdění kolem základního tábora. První
naše procházka vedla znovu na nedaleký vrchol P.M. a neuvěříte,
opět tam byla mlha. Pak jsme se vrátili do tábořiště na oběd.
Den to byl super, koupali jsme se v ledově studeném a
průzračném jezeře, stavěli sněhuláka, koulovali se (ve
stinných místech byl ještě sníh), skákali po obřích
suťovištích, obdivovali květenu?

Večer
k našemu tábořišti přišel pocestný Francouz.

Záznam
rozhovoru:

Francouz:
( s příšerným přízvukem se ptá, zdali máme vařič)

Ondera:
We need cooker because we go around the mountains.

Osazenstvo
okolních stanů: výbuch smíchu

Ondera
přepnul do češtiny: já vás zítra sežeru i s botama!

Den
4.

Ondera
nás nesežral. Jídla máme zatím všichni dost, takže po
vydatné snídani vyrážíme do sedla. Naším cílem je Pasul
Urdele. Po cestě potkáváme prvního baču s velkým stádem
ovcí. Psi jsou zatím vždy v bezpečné vzdálenosti. Cesta
vede po hřebeni, místy je mlha, že by se dala krájet. V podvečer
přicházíme za slunečného počasí do Pasulu Urdele, kde bude
naše tábořiště. Tady se rozdělujeme ve dví. Jedna skupinka
staví stany, koupe se v nedaleké bystřině a druhá
blahořečená skupina vyráží pro pivo do 8 km vzdálené
vesničky.

Skupinka
č.1

Koupel
jsme stihli tak tak, jelikož se chvilku potom v potoce nad námi
vykoupalo taky ovčí stádo. Po návratu do tábořiště jsme
zažili obrovskou bouřku se vším všudy. Blesky osvětlovaly
stany, vítr ohýbal jejich kovové konstrukce, silný déšť tvořil
jezírka nejen kolem, ale i v nich, a kroup napadlo tolik, že
některé vrcholky zbělaly.

Skupinka
č.2

Tuto
skupinko tvořili: průvodci Franta, Katka, zálesáci Adam, Ondera a
Magda.

Na
veselé příhody se zeptejte výše zmíněných, páč já tam
nebyla.

Po
bouřce a návratu skupiny č.2 propukl večírek v pláštěnkách.

Den
5.

Tohoto
dne jsme vyšli z kamenitého pohoří Paring a vstupili do
travnatého pohoří Capatiny.

Tábořili
jsme nedaleko salaše, kde jsme se pokochali stádem prasátek a
koupili lahodný ovčí sýr. Dokonce se k nám přidal černý
pes s bílými packami. Rychle se stal miláčkem výpravy i
přesto, že nám v noci raboval odpadkové pytlíky.

Den
6.

Den
nejspíš nejnáročnější. Nejenže nás v sedle před
majestátní horou Funicel chytla bouřka, která způsobila paniku,
hlavně tedy u Jardy, ale taky nás čekal dlouhý traverz kolem
zmiňovaného Funicelu. Samo o sobě by to tak náročné nebylo, ale
cesta vedla ovčími chodníčky, kde není těžké si vyvrtnout
kotník. Přesto všechno jsme večer dorazili na krásné tábořiště.

Den
7.

Po
snídani opět vyrážíme, tentokrát nás čeká dlouhý sestup.
Z pastvin postupně scházíme na hřeben s úžasným
pralesem. Klesáme přes smrky, jedle, buky a pokračujeme
jedlo-bukovými lesy. Tlak klesá, blíží se bouřka, ale máme
převážně štěstí, chvilku před největší průtrží
přicházíme do ,,cabany? (hospody), kde nemají nic než kafe,
ale je to pořád lepší, než moknout.

Táboříme
nedaleko u horské bystřiny.

Den
8.

Na
dnešek se těším, půjdeme soutěskou a k večeru navštívíme
ženský klášter.

Tento
úsek byl kouzelný. Vápencové skály se majestátně tyčily nad
námi, nespoutaná řeka tekla pod námi. A třešničkou na dortu
byl klášter. Jeptiška, co s námi mluvila, strávila 15 let
života v klášteře a vypadala spokojeně.

Den
9.

Prakticky
poslední den. Čekala nás poměrně krátká etapa do lázeňského
města. Čím jsme byli blíž, tím přibývalo odpadků. Lázeňská
kolonáda byla plná stánku s opravdu kýčovitým zbožím
(tak buďte rádi, že jsme vám nekoupili žádný suvenýr).
Najedli jsme se v místní jídelně, tady nebylo těžké si
sehnat jídlo, prostě jste řekli ,,this and this? a ukázali na
to, co chcete. Večer v restauraci jsme ochutnali tradiční rumunské
jídlo miči (mastné klobásosekané něco) a po cestě na záchod
jsme taky omrkli místní kino. Pak už jsme jen nasedli do busu a
frčeli domů?

Eva
? Víla Zubnička