Se Smrťem do Pekla
Vážení přátelé kultury a dobrého filmu zvláště. Byl jsem vyzván, abych
se jaksi sám, o své vlastní vůli a bez donucení rozhodl, že napíšu kratičkou
noticku na téma nedělní promítání téměř celovečerního filmu Jantarová stezka z provenience
dosud méně známého, ale zanedlouho jistě věhlasného producentského studia. Jak
tedy začít? A co třeba takto:
Poslyšte příběh výpravný o cestě až
do temných síní Pekla přeúděsných, tam a zase zpátky vykonané, kterýžto pravdivě
a bez příkras tak, jak jsem ji sám na vlastní kůži zažil, vám nyní vypovím.
Psal se rok dvoutisící a devátý po
narození páně, když jednoho slunného dopoledne vprostřed léta, přibyl do mého
domu pověstný kurýr Emil ze Séznamu Cézet, aby mi podivný a veskrze záhadný
list doručil. Dychtivě jsem pečeť kouzlem Avast zkontroloval, pak rozlomil a pergamen rozvinul. ?Třetího dne po
Svatém Augustinu roku tohoto?, stálo v něm, ?v hodině čtvrté po
poledni do Pekla dostav se, bys při setkání s dalšími, kdož dobrodružství
všeliká vyhledávají, další zážitek společně s nimi prožitý, do svého
deníku vepsal?. Vespod pak dopsáno, že jakási činnost čarovná, zvaná PROMÍTÁNÍ
proběhnouti má. Promítání? Snad zapisovatel zlomil brk, nebo se mu ruka
zachvěla strachem když místo setkání zaslechl a slovo vymítání, slovem
promítání nechtě nahradil, pomyslel jsem si. Možná jen zamyslel se, nebo
zahleděl, vždyť víme, jak to u některých písmáků chodívá, každý jen džbánek v hlavě
nosí, po ženských zahlídá a pak nesmysly všeliké do listin zanese, mávnouce nad
výsledkem své škodné práce rukou a již více se nestará. Spoléhá, že adresát často
čísti zná jen málo a obsah písma si vlastně domyslí. Každopádně na vymítání by
snad vhodnější kněz, či šaman a vymítat v samotném pekle? Toť jeví se holou
sebevraždou, při které nejspíš, ještě jako bonus, i o duši půjde. Ať už je ta
duše kohokoliv. Doufám, že alespoň toho písaře zlotřilého. Avšak přestože zub
času již všeliké brázdy a rýhy na obličeji mém svým pluhem vyoral, stále se hlásím
k lidem jenž různé výzvy rádi přijímají a proto rozhod jsem se bez váhání
i toto dobrodružství podstoupit. A přiznám se, že den, určený na pergamenu, dychtivě
jsem vyhlížel.
A ten den nakonec přišel. A bylo
horko. Nevelká mračna jen pomalu táhla oblohou, tráva nedostatkem vláhy
usychala a každý jen trochu zkušený dobrodruh místo máchání mečem hledal, kde
by své údy zmožené a unavené ku odpočinku a ku pohodlí jejich uložil. Nejlépe
tam, kde by hrdlo ještě lahodným chladivým mokem osvěžil a tělu svému tímto ulevil
a prospěl. U té příležitosti by pak v příjemném rozhovoru s osobami svému
stavu rovnými a jeho srdci milými setrval a tím i povyražení a poučení nalezl. Než
já jsem však nedbal lákadel rozličných místních hospůdek, krčem, pivnic,
vináren, zájezdních hostinců a fastfoodů, co jich tu kolem je, ba ani jiných
různých počinů kratochvilných a na cestu dychtivě jsem pospíšil, abych pozvání,
mě doručenému vyhověl a na setkání dobrodruhů udatných dospěl. A tak
v čase čtvrt hodiny před časem na pergamenu udaným jsem na adrese určené
meškal. V uličce temné a zapadlé, u zdi kolbiště, na kterém turnajův
velkolepých často jsem shlédal, tu zadní vchod do domu jsem objevil, kdež brána
jak ústa bezzubá zela dokořán. Za ní než tma, která až na duši mrazila. Tou
bránou odvážně vešel jsem nebezpečenství vstříc a po schodišti úzkém opatrně
sestupoval, abych na samotném konci jeho v síni ztemnělé se ocitl. Tam
louče na stropech, které nečadily místnost nevalně osvětlovaly a hudba vskutku
pekelná, jen potichu hraná, hudebníků však nikde nevidět. Sál ten naplněn seslemi,
jež v řadách za sebou jak šiky vojenské seřazené jedním směrem. Před nimi pak
čtverec plátna jak sníh bílého snad volně v prostoru, snad na podstavci jakémsi
zavěšen a po obouť stranách plátna bedny podivné na tyčích vystavené. Z těch
jak záhy pochopil jsem, ta čertovská hudba vycházela. Tak toť proslulé síně
pekla, toť dno samotné, kam lidská duše klesnouti může, vydechl jsem a do všech
stran zraky své napínal, postavy rohaté s pověstnými vidlemi, tlamami
rudými rozšklebenými a ocasem máchajícím vyhlížel. Tu postava záhadná, zvoucí
se zástupcem C.H.A.O.Su ze tmy vystoupila a přátelsky pokynula. Zřejmě mnich
vymítač, pomyslel jsem si. Se skupinou dobrodruhů a dobroduhyň, kteřížto rovněž
přilákáni tajemným vzkazem, na pokyn ten jsme svorně každý v jedno křeslo
pohodlně čalounem vystlané usedli a lahodné nápoje popíjejíce jakož i různé pochutiny
požívajíce, věcí příštích očekávali. Každý však ostražitě kolem sebe rozhlédal,
aby ohrožení možnému včasně a bez úhony čeliti mohl. A pak hudba pekelná náhle utichla,
louče u stropů zhasly a po krátkém proslovu záhadného mnicha vymítače, tento
čarovati započal. Na různé kejkle a čáry jsem ze světa dobrodruhů uvyklý. Vždyť
nezřídka jsme různé mágy, zaklínače, vyvolávače, potulné kejklíře a
iluzionisty, či dokonce nekromanty na výpravách ve družině přivítali a
nemálo z nich i zde v sále pekelném mezi námi svorně sedělo. Avšak zázraky
takové jsem dosud na žádné výpravě u žádného čarodějníka neviděl. A to kouzlo
vymítač promítáním nazval. Takže ne vymítač, mnich, ani šaman a už vůbec ne nesvědomitý
písař. Ó jak jsem se mýlil. Promítání. Vskutku mocné kouzlo. Jen těžko mi
hledati slov, kterými bych ten zážitek popsal. Než jazykem svým nedostatečným a
nedokonalým, pokusím se alespoň. Každý z vás jistě již do knih rozličných
nahlédl, či v chrámech, neb sídlech panských roztodivné malby na papírech,
či na zdech viděl. Vitráže v oknech a obrazy. Postavy na nich kolikrát
nějaký výjev z některé události předvádějí. A je li výjevů více, pak za sebou
seřazeny v jeden celek, uzavřený příběh, či legendu ukazují. I události
skutečné nezřídka. To kouzlo, které vymítač vyčaroval, toť též jakási kronika
na plátno bílé rychle vymalovaná, a obrazy kroniky za sebou tak rychle se střídaly,
že v jeden jediný splynuly a zdání, že postavy vyobrazené se pohybují, poskytly.
Postavy pak vyobrazeny tak věrně, že kdybys skutečnou osobu vedle jejího obrazu
postavil, těžko bys je od sebe rozeznal. V kronice pak jako ve scénách
divadelních předvedeno svědectví o zážitcích družiny dobrodruhů, a já oněmělý
úžasem sledoval, že toť skupina, jež v sále se mnou sedí a i já sám jsem
chvílemi na plátně, co by herec neumělý účinkoval. Aha. Kronika. Jak jinak,
došlo mi. Historie na stránkách zapsaná, nebo jako zde, do obrazů pohyblivých
vymalovaná. A pomalu jsem rozpomínal a bloudíce v mlhách paměti lovil kousíčky
zážitků jež jen neochotně ze svých úkrytů vystupovaly. Napřed rozmazané a
roztřesené, pak stále jasnější, ostřejší a pevnější vzpomínky srovnával jsem
s tím, co na plátně vymalováno. Již téměř tři roky uplynuly od chvíle, kdy
první scény tohoto příběhu udály se v zemi dobrodruhů. V tom království
fantazie, kde žádný počin nejeví se nemožným, žádná hranice nepřekročitelnou a
kam se opětovně čas od času jakož i ostatní zde přítomní dobrodruhové vstříc rozličným
nezřídka i nebezpečným podnikům rád vydávám. Kromě dobrodruhů též objevily se
ve scénách mnohé postavy divodějné, různých čarodějníků, démonů, či skřetů. Obrů
nevyjímaje. Kdož však průvodcem příběhem tímto a hlavním aktérem se stavěl? Ó
hrůzo, jak děsivé tvé jméno. Nikdo jiný, než Smrť ve své kostlivé podstatě.
Vysoký, hrozivý, zahalený pláštěm s obligátní kosou, třímanou prsty
bezmasými. Jeho pohled i z obrazů mrazil a pálil zároveň, a když prstem
kostlivým ukázal do publika, v nejednom z nás srdce splašeně zabušilo a
dech se zatajil. Ještěže tma vůkol naše pohledy vyděšené milosrdně ukryla. Smrť
spřádal na obrazech pohyblivých své prapodivné plány, které s úmysly a
konáním smrtelných lidí se křížily a v různá nebezpečenství je uváděly. Podívanou
tak střídavě ukrutnou i zábavnou skýtaly. V cestě za dopadením
nekromantky, jež různými kejkly nečistými, nejspíše od démona pocházejícími,
již několikrát jeho spárům unikla, úděsný Divoký hon vyvolal. Když však před
tím démona jeho moci zbavil a do patřičných míst zahnal. Aby však nakonec sám
nekromantku pod svůj plášť před Divokým honem a jistou a neodvratitelnou smrtí
ukryl. Bylať v příběhu tom vypovězena též historie nechvalně známého Leifa
Olafsona, bývalého žoldnéře a hospodského od Krhavého slunca, některými též podvodným
zlatodějem a olupovačem pocestných nazývaného. Tento tu ve svých nepoctivých
konáních konec nečestného života svého nalezl. Tímto on dříve zmíněnému
nemilosrdnému Smrťovi propadl. Též z celebrit zdejšího království na plátně
k vidění byli králův posel a soudce, kteří po Leifově smrti bídné o jeho dědictví
se postarat přispěchali, aby pak v závěru dražby uspořádané, překvapujícně
hospodu Smrťovi právoplatně vydali. Mezi účinkujícími též vévodkyně, panovnice
země zdejší, která své statečné poddané několika přeukrutnými boji úspěšně
provedla a družinu svou ke konečnému vítězství ve své jasnozřivé osvícenosti
bez úhony doprovodila. Celé představení pak protkáno různými magickými triky, kteréžto
vypadaly opravdověji, než ve skutečnosti, dechberoucími efekty a sytě
podbarveno příhodnou hudbou, která na patřičných místech odvážnými tóny
povzbuzovala a na jiných rozbouřenou mysl svou lehkostí utišovala a konejšila. Hlavně
bylo k vidění hodně činů odvážných i činů zbabělých, konání věrné na jedné
straně i hanebně zrádné na straně druhé. Blýskaly se meče, vyleštěné zbroje,
vyceněné zuby i ryzí srdce válečníků až zrak přecházel. Vlajky a zástavy
pleskaly ve větru, kroužky na brněních cinkaly. Zazněl dusot okovaných bot
bojovníků a konce holí mágů klapaly o dlažbu. Kročeje elfů tradičně slyšeti
nebyly vůbec. Do toho plály ohníčky poutníků, spalující ohně války i zraky
statečných reků. Rudě plály oční důlky Smrťovy. Nakonec příběh skončil a kouzlo
pominulo. Jako u vytržení jsme jen pomalu procitali z obluzení, divem tím
způsobeného, a stále ještě pod vlivem jeho ruce své k sobě počali vzájemně
střídavě přibližovati a oddalovati a rychleji a rychleji plácali jsme dlaněmi o
sebe, abychom tak čarodějníkovi za jeho představení velkolepé poděkovali. Neb
takto bezpochyby jak na dvoře královském, tak i v chatrči posledního kmána,
jest uznání tomu, kdož si je zaslouží vyjadřováno. A ten potlesk hlasitosti
bouře, pravidelnosti a rychlosti srdce, tlukoucího o překot nadšením nad
prožitým zážitkem, neustával a neustával. A když přece jen po předlouhé době
skončil, ještě dlouho v síních pekelných dozníval. A když i tento dozvuk
utichl a jeho poslední útržky rozplynuly se mezi loučemi u stropu, které mezi
tím opět samy zaplály, přenesl se do našich
uší a našich srdcí, kde zůstane ještě po dlouhý čas. Po té již nezbylo než
přátelsky s ostatními ještě chvíli o nevšedním zážitku rozmlouvati, herecké
a bojovné výkony si vzájemně pochváliti. Též kouzelníkovi i jeho pomocníkům k úspěšnému
završení kouzla blahopřáti. Vždyť bezmála tři roky na něm pracovali. A pak bylo
na čase pomalu se obraceti k domovu, po schodišti předlouhém vystoupiti a
bránou pekelnou na boží den projíti.
Vážený čtenáři, kdož dočetls až
sem, věz, že toť můj první, a nejspíš i poslední pokus o reportáž. Jsem písma a
jeho sklady nepříliš znalý a rukopis můj neumělý zdá se a seřadit slova tak,
aby srozumitelně výpověď o příběhu tom vydala, bylať pro mne práce úmorná. O to
více jsem se snažil, abych na tebe zapůsobil a zážitek Tobě pro zábavu a pro
poučení připravil. A trochu i sobě pro radost přiznám se. Hlavně však pro čest a
pro připomenutí těch, na výše popsané události zúčastněných, rozhodl jsem se ji
zvěčnit a svědectví toto na pergamen zaznamenat. Neb jest dílem jejich
společným, a ať více či méně svým talentem, odvahou či jen podporou přispěli,
chválu si všichni zaslouží. Budiž jim za to dík.
S uctivým pozdravem a přáním
úspěšných dnů příštích pro Tebe můj
čtenáři
tvůj
oddaný Wendelin od Rybníka