Nad celým krajem ještě vládne noc, ale dobrodružství chtiví Zálesáci se už pomalu scházejí na nádraží ve Studénce. Hodiny právě oznamují, že je teprve 4.45 hodin. Všichni se zíváním naskakujeme do vlaku, jenž nás odváží z naší drahé vlasti, na Slovensko. Vysedáme ve městě Rúžomberok a je nám jasné, že několik následujících hodin, ba i dní, se budeme muset spolehnout na vlastní nohy a zásoby. Tentýž den jsme překonali kopce jménem Šiprúň a náš cíl byl tento den několik stovek metrů za Smrkovicí. S úderem osmé hodiny večerní už všichni kráčeli krajinou snů…

            Celé nadcházející ráno bylo zahaleno mlhou. Po vydatné snídani a úklidu tábořiště se naše nohy vydaly vstříc dalším příhodám. Překonali jsme vrchol Rakytov (1567 m n. m), který je čtvrtým nejvyšším bodem celého pohoří. Došli jsme až na Černý kámen, kde jsme si naplnili žaludky dobrým jídlem a odpočinuli si. A vydali jsme se dále. Najednou se před námi rozprostřela obrovská ničím nepokrytá plocha vyzdvihující se k nebesům. Jmenovala se Ploská. Všechny nás ohromila svými širokými a pustými stráněmi- nádhera. Připomínala nám obrovského plyšového medvěda. Nohy začaly vydávat varovné signály, že už jsme přeci jen dlouho na cestě, a ohnivý kotouč se začínal ztrácet za obzorem. Při zahlédnutí první salaše na Močidlech jsme neváhali a nahrnuli se dovnitř. Když se setmělo, vydali jsme se pozorovat hvězdy- byla to nádhera. S ryze příjemnými pocity jsme se uložili ke spánku.

            V neděli ráno byl celý kraj zahalen do zebavé jinovatky, a tak jsme se rychle vydali na poslední úsek naší poutě. Přešli jsme nepálskou dolinu a několik dalších kopců, až se před námi objevila vesnička Necpály- a zde byl konec našeho třídenního putování. Naložili jsme se do autobusu, který nás odvezl do města jménem Martin. Dále jsme pokračovali vlakem až do Studénky, kde jsme se rozešli každý svou cestou…

 Řechtačka

 {mosimage}   {mosimage}   {mosimage}

 

 {mosimage}   {mosimage}