Dračák začal 10. října srazem na Mírové v 17 hodin a končil 13.10.2008. Na místo určení jsme dorazili v podvečer, kdy jsme se rozdělili na CP a hráče, a šli jsme stavět stany. Jelikož jsme CH.A.O.S., tak jsme měli v stavění stanů kompletní zmatek. Náš stan se nám podařilo postavit až na třetí pokus, mohlo to být horší. Skončili jsme až v úplné tmě při svitu měsíce, kdy bylo stavění o trošku obtížnější než za světla.

Po dostavění stanů dorazili další účastníci Dračáku, ti se vybalili a byli jsme připraveni začít s hrou. Oblékli jsme se do hábitů, poslechli jsme si pravidla, každý dostal svůj žold a zapisovala se jména s povoláním. Potom se k nám zastavil zástupce krále, který nám řekl, že se král nemůže dostavit hned a dojede až ráno. To byl závěr dne a s tímhle jsme šli spát.

Na další den se král opravdu zastavil a řekl nám, že potřebuje najít 400let ztracenou tiáru. Poradil nám, abychom se poptali u místních lidí, knihovnice, alchymisty, hospodského a kupce, někteří něco věděli, a někteří bohužel ne. Ti, co o Tiáře něco věděli, nedali své informace zadarmo a zadávali nám různé hádanky, úkoly a podobně. Jedním z úkolů bylo například donést vodu do hospody nebo donést modré slzy pro alchymistu.

Zjišťování informací probíhalo celé dopoledne, než nás zavolali na oběd. Bohužel nás ale při jídle vyrušili skřeti a všichni začali chránit krále. Při této bitvě padlo mnoho statečných válečníků. Ti, co přežili, utekli i s králem do lesa, kde si domluvili plán, a čekali na vhodný okamžik protiútoku. Vplížili se do vesnice a uzdravili raněné, přitom si museli dávat pozor na stále přítomné skřety. Začátek útoku měl signalizovat vystřelený šíp do skřeta, čímž se rozhořel neúprosný boj, který jsme vyhráli. Po namáhavé bitvě nás čekal zasloužený odpočinek.

Když jsme načerpali síly, dostali jsme šifru, kde byly indicie, kam jsme měli dojít. V indiciích bylo napsané jméno, které pocházelo z náhrobku na hřbitově, kde byla jedna část tiáry. Druhá indicie vedla k pramenu. Když jsme tam došli, čekal nás druid, který nám dal další indicie vedoucí k posledním částem tiáry. Pak nám nabídl doprovod. Když jsme došli na místo, poletoval tam duch, kterého jsme nemohli zabít, a zjistili jsme, že už tam ta tiára není.

Rozhodli jsme se tedy, že se vrátíme zpátky do tábora. Na cestě zpět nás ale přepadli banditi, kteří zajali část naší výpravy. Museli jsme je tedy osvobodit a strhla se další bitva, kterou jsme ale prohráli. Při boji jsme ale stihli osvobodit zajatce. Ti, co přežili, se vrátili do tábora, kde jsme léčili zraněné. Po jídle alchymista spojil 4 části tiáry, které našla nejzdatnější část výpravy. Po jejím spojení ale přišli nemrtví ze hřbitova spolu s nemrtvým králem, kterému kdysi koruna patřila. Sdělil nám, že koruna je zlá a musí být zničena. Ale podařilo se nám nemrtvé zahnat zpátky do hrobu.

Pak přišli potulní kejklíři, se kterými jsme tím pádem mohli oslavit vítězství nad nemrtvými. Proběhlo plivání ohně, bard hrál na kytaru a všichni jsme se dobře bavili.

Když už jsme ale všichni spali, vzbudil nás nemrtvý král, který opět vylezl z hrobu a přesvědčil nás k boji proti skutečnému králi. Král prý je v lese a vyvolává démony. Než jsme tomu mohli zabránit, král je stihl vyvolat. Začala další bitva, tentokrát s démony, které jsme porazili i přes velké ztráty. Skutečného krále jsme zabili, protože bojoval proti nám. Po boji se tam objevil Smrť, který nás přesvědčoval, že pod pláštěm má Nicotu a koruna zde bude v bezpečí. Proto jsme se rozhodli korunu vydat a pak jsme šli zpátky do tábora.

Další den ráno jsme se probudili se znakem na obličeji, kterým nás tiára poznamenala. Alchymistka tvrdila, že skutečný král je zakletý ve špalku, na kterém koruna byla. Snažili jsme se ho osvobodit, ale nepodařilo se nám to. Zjistili jsme, že si tam král korunu nechával, aby se mu nezničila. Pak se tam objevil další skutečný král, který přijel z dalekých cest, a ten nám řekl, že nám vládl falešný král, a začal nadávat alchymistce, správci a dalším, protože se pořádně nestarali o jeho panství.

Poté alchymistka a správce ukradli korunu, co ležela na špalku, a začali s ní utíkat. My jsme je ale chytili a předvedli před krále, který je za to dal do vězení. Pak nám nařídil, abychom šli zpátky tam, odkud jsme přišli. V tom zmatku ukradla skupina od vévodkyně zlato z truhlice, které pak bylo použito na výstavbu jejího vévodství. Král pak dál vládl svému panství a nás nechal odejít.

 

trpaslík (Danek) – člen vévodkyniny družiny

 

 

Honba za tajemstvím Tiáry

 

Král Seraf III., vládce Hostýnského království, znenadání zatoužil po bájné Tiáře, mocném magickém artefaktu, který jeden z jeho předků ukryl neznámo kam a která již po staletí nedává spát mnohým vládcům i dobrodruhům. Sezval proto hrdiny a hledače z širého okolí
a neopomněl ani na družinu vévodkyně Silmerin, vedenou dočasně regentem Sigmarem, s níž udržuje tradičně přátelské vztahy. Odměna, kterou král slíbil nálezci Tiáry, přilákala do jeho sídelního města mimo dobrodruhů, tak říkajíc „z prostého lidu“, též mnohé původu urozeného, zdůvodňujíc svou přítomnost diplomatickými styky (vyslanec sousedního krále údajně pátrající po vévodkyni Silmerin de Nardis), vyššími zájmy (tajemný pán Vito dvořící se Serafově alchymistce) či jinými nesmysly (například jistý Cedorik je zrovna bez práce a jde „náhodou“ kolem). Být zasypán zlatem se prostě nepoštěstí každý den.

 

A tak se hordy odvážlivců jaly od časného rána prohledávat království píď po pídi, ve snaze objevit jakýkoliv náznak úkrytu tohoto mocného předmětu. Zbavili přitom okolí mnohých nepříjemností, jako jsou nemrtví špinící vodu, obra ničícího mosty, loupežníků přepadávajících na cestách, nebezpečného baziliška v bažinách, jeskynních pavouků či vlčí smečky. Ani vpád hladových skřetů do města je v pátrání příliš nezdržel a hravě si s nimi poradili, přesto skoro žádné stopy po bájné Tiáře nenalezli. Až pátrání v knihovně poodhalilo lehce roušku tajemství jejího úkrytu. Mnozí ze Serafových poddaných znali části klíče k jejímu nalezení, ale jejich rody je po staletí obezřetně střežily před jinými a přes mnoho generací zapomněly, k čemu vlastně jsou. Z těchto útržků se nakonec hledačům podařilo sestavit smysluplnou mozaiku, která je v pátrání posunula dále. Podnikli výpravu k pramenu ukrytému hluboko v lesích, u něhož nalezli nejen tajemného poustevníka, ale především první díl Tiáry, což jim v pátrání dodalo tolik potřebnou naději. Vyrazili dle získaných indicií dále
a brzy se radovali z dalšího dílu, hlídaného duchy nedaleké hory. Ale jak už tomu na světě bývá, štěstí je vrtkavé, a tak úspěšní nálezci částí Tiáry  padli na zpáteční cestě do léčky bandě loupežníků. Jsa vyčerpáni dlouhou výpravou a nelehkými zkouškami, byli pro ně snadnou kořistí. Obrali je o peníze a vše cenné a životy jim zachránil snad jen příchod dalších dobrodruhů, kteří sice nedokázali lupiče přemoci, ale přiměli je aspoň stáhnout se do bezpečí hlubokých hvozdů. Neslavný byl návrat dobrodruhů do královského sídla, zbídačených
a vyčerpaných, přesto se jim jako zázrakem podařilo všechny nalezené části Tiáry uchránit. Zbývalo ještě najít poslední díl, k jehož nalezení posloužil nedaleký hrob dávno mrtvého krále Serafa I.

 

Ale jak se ukázalo, ne všichni hledali Tiáru pro krále. Tak mocný artefakt by mohla přeci využít i vévodkyně, a právě pro ni ji její nejvěrnější získali. Nakonec je však  král přesvědčil, a tak mu jednotlivé části, samozřejmě za patřičný obnos, předali. Alchymistka počala ihned díly artefaktu spojovat, magickou energií nešetře, a všichni ji s napětím sledovali. Náhle
se pod jejíma rukama oslnivě zablesklo a již vítězně podávala složenou Tiáru králi Serafovi III. Ale co to? Sotva se jí jeho ruce dotkly, ozval se z nedalekého hřbitova hrůzný výkřik
a ke zděšení všech přítomných se odtud pomalu začala přibližovat mohutná postava starého, dávno mrtvého krále Serafa I. a za ním oživlé mrtvoly jeho družiny. Vrhli se na krále Sarafa III, který se jen tak tak ubránil jejich nenadálému útoku. Naštěstí většina přítomných dobrodruhů duchaplně přispěchala králi na pomoc, a tak byly přízraky brzy pobity. Otřesený král, s Tiárou již na hlavě, se ve spěchu rozloučil a odkráčel do svých komnat. Většina dobrodruhů jej brzy následovala, neboť byli po těžkém a náročném pátrání značně unaveni.

 

Ne všem však bylo dopřáno klidného spánku. Duch starého krále se o půlnoci zjevil znovu, vyhledal nejstatečnější z dobrodruhů a vyzval je, aby jej následovali. Na nedaleké pasece pak, ve svitu úplňku, spatřili krále Serafa III., kterak s nasazenou Tiárou pronáší zlověstně znějící slova. Jeho tvář byla pokryta podivnými runami a vypadal jako posedlý. Dobrodruzi přišli na poslední chvíli a mohli spatřit, jak ze  země vystupují první z právě vyvolávaných démonů. Měli už jen velmi málo času a duch starého krále je vyzval, ať démony rychle pobijí, dokud nezískají z Tiáry příliš mnoho síly. Boj, který se vzápětí rozpoutal, byl více než vyrovnaný a dlouho to vypadalo, že temná strana zvítězí. Z posledních sil a s notnou dávkou štěstí se však nakonec dobrodruhům podařilo démony i posedlého krále zabít a zmocnit
se obávané Tiáry. Museli se však rozhodnout, jak s ní naložit, protože si již začali uvědomovat rozsah její moci. Přízrak krále Serafa I. ji odmítl převzít, protože to byl právě on, kdo ji před staletími rozdělil a ukryl, z obav před její mocí. V jejich rozhodování jim pomohl ten, jehož příchod nikdy nevěstí nic dobrého. Samotný SMRŤ přišel, sebrat duše padlých
a nabídl jim, ať Tiáru ukryjí pod jeho plášť. Po krátkém váhání nakonec svolili a předali mocný artefakt do jeho kostnatých rukou. Pak spěšně sebrali své raněné a opustili ono místo. Na tuto noc však nikdy nezapomenou, protože moc Tiáry je navždy poznamenala ZNAMENÍM na pravé tváři.

 

Ráno nastal poprask, král nebyl k nalezení a správce i alchymistka po něm usilovně pátrali. Brzy vyšly najevo události předešlé noci, a protože ze zmatených výpovědí aktérů nebyl nikdo moc moudrý, vydali se všichni na místo, kde nalezli pozůstatky hrůzného divadla,
ale hlavně démona a vlkodlačici, které v noci před smrtí zachránila nedůslednost družiny. Démon byl po krátké potyčce přeci jen zabit a svázanou vlkodlačici s sebou odvlekli na hrad. Po králi ani po Tiáře však žádné stopy neobjevili. Nedlouho nato zazněly fanfáry a stráže
na hradbách ohlásily příjezd početné družiny. K překvapení všech se z daleké cesty vrátil král Seraf III. a velice se podivoval nad přítomností vévodkyniny družiny a též nad událostmi posledních dní. Jeho hněv padl především na nepozorného správce, který se nechal oklamat podvodníkem v králově podobě, toužícím po moci Tiáry. Na uvolněné správcovo místo král ihned jmenoval Cedorika, neboť v něm rozpoznal jeho nadání pro toto postavení. Družinu vévodkyně, vedenou regentem Sigmarem, královsky odměnil za prokázané služby a věrnost a poskytl jim též dostatek zásob na zpáteční cestu do latviernského vévodství. Tím by se dalo říci, že příběh tento skončil pro všechny šťastně, nebo alespoň ne příliš tragicky.

 

Proslýchá se, že správce se za trest musel oženit s chycenou vlkodlačicí, ale zda se tak skutečně stalo, nikdo s jistotou říci nemůže.

 

ze zápisu kronikáře Latviernu