To se zase jednoho slunečného rána sešla parta malých, velkých, hranatých a v neposlední řadě na hlavu padlých zálesáku, zálesaček a zalesčat.

 

Vláčkem jsme se, nejspíš beze ztrát, přesunuli na Ostravské nádraží, kde mají i ESKALÁTORY ( pro dutohlavy: jezdící schody)
A když jsme si jich dostatečně užili , vyrazili jsme dál. Kousek po svých a jiný kousek tramvají.

 

Už to bylo tady, plní očekávání, jsme stanuli před bránami lanového centra a že nejsem žádné Béčka tak jsme bez vostychu vlezli přímo do jámy lvové.
Nejdřív nás to učili, otázkou je, jestli to bylo co k čemu, bo k učení máme od přírody odpor.

 

A když už to vzdali, pustili nás na první malinkaté překážky. Pro nás, rozené Sidermany to byla brnkačka a tak s dostatečně zvedlý sebevědomím jsme se pustili do boje s překážkami, na které by se bál i Superman, ale Chuck Norris ne-e.

 

A tak jsme padali a zase lezli nahoru celý boží den, bo to bylo zdarma tak což, co si budem povídat, ale máme mezi sebou chudé a v mém případě i hladové studenty.

 

Pak jsme vyměnili Spidermana za Tarzana a skákali po hlavě dolů jeden za druhým, páč nám bylo jasné, že stejně nemáme co ztratit. No a byl konec Už jsme jen šli, jeli, čekali, jeli, šli a loučili…

víla zubnička