Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že z této vraždy byla obžalována vévodkyně Silmerin. Vévodkyně, již i s její družinou opěvovali mnohé písně. A jaké bylo mé další překvapení, když jsem zjistil, že v Leifově hospodě se usídlil královský vyslanec s Leifovou schovankou, ve které jsem ihned poznal nekromantku. Inu zvláštní obrat nabrali věci v době, kdy jsem byl na cestách. Nekromantka začala pomáhat družině, která ji dlouho před tím honila jako divou zvěř. Usadil jsem se tedy v hostinci u číše dobrého vína a talíři pečeně. Za chvíli začali přicházet bojovníci z vévodkyniny družiny. Začali mi povídat, co se odehrálo v posledních dnech.

    Vyslechl jsem jejich příběhy a rozhodl se, že pro mne bude nejspíš výhodné přidat se k nim. Inu často se člověk nedostane k takovéto společnosti. A kde hledat inspiraci pro balady než u rytířů, jejichž jména znala celá zem? Začnu tedy své vyprávění pěkně od začátku. Jak si tak jím a popíjím, rozmlouvám s ostatními o tom co bylo je a bude, tak najednou celá hospoda utichla. Nikdo ani nedutal. Ani já, vždy upovídaný bard jsem nemohl vydat jedinou hlásku ze svého hrdla. Náhle jsem spatřil ten důvod mlčení. To se Nekromantka objevila ve dveřích s jedním ze svých nesčetných kouzel na jazyku. Pak následovalo další zaklínadlo. Jeho znění si již nepamatuji, ač mám výbornou paměť. Inu asi všechna zaklínadla jsou chráněná. Po vyslovení kouzelné formule a ledabylém mávnutí rukou jsem pocítil náhlou únavu. Stačil jsem si ještě všimnout, že se nesunu na stůl jako jediný. Usnul jsem…

    Nyní stojím s ostatními druhy v srdci Orklandu, přímo před branou skřetí pevnosti. Krajina kolem je rozsekaná, rozrytá, spálená. Strašný puch, že by se dal krájet, se převaluje kolem. Před pevností stojí obrovský a pořádně hnusný skřet, odhaduji ho na hlavního skřeta Pevnosti. Odkudsi z křoví těsně vedle nás vyběhlo nějaké slizké stvoření. Vřískalo, skučelo a nehorázně páchlo. Když se po kolenou doplazilo k velkému skřetovi začalo mumlat něco černou skřetí řečí. Rozhovor byl přímo plamenný, zakončená svistem oceli, hrdelním skřekem a gejzírem černé krve… Tento „posel“ určitě nepřinesl dobré zprávy ! pomyslel jsem si. Ohromný skřetí náčelník zaburácel na pohunky co stáli za jeho zády. Tomuhle jsme již všichni rozuměli : „Ty! Ať se skřetí pece rozžhaví a řemeslní se pustí do práce! Tisíce mečů a zbrojí… Ale hni sebou!! Ty! Zaběhni k šamanovi ať připraví ten nejprudší jed jaký umí !!! Ale dělej co tu ještě stojíš ty kůže líná!! A ty! Ty sežeň Snagy potřebujeme posily!!“ Poskoci se rozutekli s hlasitým vřískáním do všech stran…

    Probudil jsem se s hlavou v talíři od polévky. Po tomhle snu jsem byl celý rozlámaný. Sotva jsem si stačil objednat nějakou snídani když v tom zazněl ten samý sametově hromový hlas jako včera večer. Opět jsem nemohl ani „pípnout“ Po sáhodlouhém a složitém zaklínadle jsme se začali měnit na skřety, vlastně Snagy. Tato přeměna trvala dokud se Nekromantčiny přesýpací hodiny nepřesypaly do posledního zrníčka, tedy asi půl hodiny. Cítil jsem jak se mi tělo formuje do skřetí podoby. Zhrbená záda, dlouhé ruce, hnijící kůže, zkažené zuby, řídké vlasy, zdeformovaný obličej a hlavně SMRAD, odporný puch. Takto proměnení vydržíme podle zaklínadla dokud slunce nezapadne za obzor. Inu vydali jsme se do skřetí pevnosti ze snu. Zde nás „uvítal“ obrovský skřet slovy „kde se flákáté vy bando zhnilích babců! Máte zpoždění!“ Následoval den takový jaký zažívají skřeti. Započal náš výcvik. Musím říct že skřeti mají opravdu tvrdý výcvik při němž se vraždí navzájem. Skřetrí „učitelé“ nás učili různé léčky, formace, podlosti, zákeřnosti… Byl to nejhorší den mého dopasavadního života. Začalo se pomalu stmívat a my museli zpět do naší pevnosti kde jsme se mohli proměnit do původního stavu. Ještě štěstí, že nás Velký skřet poslal za šamane pro jed. Tím pádem neměl ani jed a ani vycvičené Snagy Vše jsme následující dny použili proti samotným skřetům. Večer jsem opět posedával v hospodě a zpíval, vyprávěl a recitoval…

    V noci se mi opět zdál zvláštní sen. Probudil jsem se a kráčel s bojovníky přes kopce až na místo kde jsem spatřil samotného Smrtě. Chvíli jsem nic nechápal. Všechno bylo jako živé. Vítr šuměl v korunách stromů, kolem létali ptáci, ale já se nemohl hýbat. Stál jsem a jen jsem se s bojovníky díval na zvláštní scénu. Objevil se samotný Smrť. Svou kosou párkrát přejel nad zemí a pak ze země začali vstávat strašlivé bytosti. Obrovští bojovníci s nelidskými rudými tvářemi. Divoký hon. Slyšel jsem o něm. Nebývá často volán. Ale když je jednou vzbuzen, jde a vykoná, co mu nařízeno bylo. Většinou je volán na zavraždění nějakého mocného kouzelníka či arogantního krále, který svou moc používá pouze k tomu, aby unikl Smrti. Divoký hon nezastaví žádná zbraň ani zaklínadlo. Pokud zemře, znovu ožije. A nedojde klidu, dokud nevykoná své dílo. I tentokrát byl povolán k vraždění. Jeho cílem nebyl nikdo jiný než nekromantka. Pochopil jsem. Proto tedy potřebovala družinu- ke své ochraně. Divoký hon pomalu mizel a já cítil divnou tíhu na víčkách. Usnul jsem Ráno jsem byl vzbuzen křikem. Na nádvoří se zmítali dva bojovníci v křečích a chroptěli. Nic nepomohla ani zaklínadla kouzelníků a snažení hraničářů. Královský vyslanec se rozhodl rychle všechny vykázat z hospody aby se nákaza nerozšířila. Nemoc to byla podivná. Chvíli jsem z ní podezříval nekromantku. Jak se ale ukázalo, měla ji na svědomí spíše výprava bojovníků do Orklandu. Vypravili jsme se tedy zpět do na nebezpečné skřetí území hledat protijed a dva nejstatečnější a nejrychlejší běžci byli vysláni pro moudrého druida, který znal mnoho protijedů a již nejednu nemoc vyléčil. Druid dorazil včas. Avšak nežli stačil použít svých zaklínadel, byli jsme podle přepadeni Orklandskými skřety. Nenechali jsme se ale překvapit a za chvíli již z našich mečů tekla skřetí krev. Skřeti, kteří neumřeli se dali na zběsilý útěk. Druid měl potom dostatek času by si prohlédl otrávené. Jednalo se o nějaký odporný skřetí jed, který však zmutoval do mnohem nebezpečnější formy. Zřejmě za to mohlo zranění, které utržili při boji s medúzou. Nebylo času nazbyt a tak jsme se všichni vydali pro části protijedu. Pospíchali jsme, jak jsme nejvíc mohli a za chvíli již druid vařil mocný léčivý elixír. Již ho podával prvnímu zraněnému, když v tom se znova přihnali skřeti. Bojovníci ač vyčerpaní předchozím bojem v sobě našli novou sílu pro další boj. Drželi skřety v dostatečné vzdálenosti aby druid mohl dokončit magický rituál potřebný k uzdravení nakažených. Vidouce, jak se naši druhové uzdravují, začali jsme bít skřety lví silou. Takový nápor nemohli skřeti udržet a znovu prchli.

    Rozhodovali jsme se, co podniknout dále. Druid léčil raněné svým elixírem a ostatní, povzbuzení hrdinným vítězstvím nad skřety plánovali velké tažení do Orklandu. Nežli jsme se však nadáli, objevili se… Divoký hon. Byli to bojovníci z našich snů. Ve skutečnosti však byli spíše noční můrou. Postavili jsme se do obraného postavení, ale oni beze strachu kráčeli proti našim mečů. V panice jsme začali ustupovat. Divoký hon kráčel za námi. Neustále nám byl v patách jako honicí pes. Ustoupili jsme až do hospody a připravili se na boj. Divoký hon dorazil. Kráčeli stále vpřed. Šli si pro nekromantku. Nic jiného je nezajímalo. Avšak než se jí stačili zmocnit, použila nějaké své zlé kouzlo a teleportovala se daleko a nás zanechala napospas Divokému honu. Zaútočili jsme. Bojovali jsme statečně. Avšak bojovníci Divokého honu neustále ožívali. Mnoho našich statečných válečníků se již v krvi válelo na zemi. Došli nám kouzelné nápoje a i hraničáři byli příliš slabí, než aby mohli pomoci svými uzdravovacími zaklínadli. I já byl raněn, ale i přesto jsem rozdával údery na všechny strany. A pak, když jsem již cítil, že mě síly opouštějí, přestal Divoký hon útočit. Doufal jsem, že jsme zachráněni. Pak jsem ho spatřil. SMRŤĚ. Byl nepřehlédnutelný. Přišel a řekl, že nechce nést odpovědnost za nevinné mrtvé a že tedy zabité v této bitvě ještě k sobě nevezme. Již jsem odříkal takřka celou modlitbu nad mrtvolou jednoho z bojovníků, když se náhle pohnul a ožil. Musím přiznat, že mne to trochu zklamalo. Vždyť jak můžu napsat baladu o hrozné bitvě, když v ní nikdo nezemře? Pak se SMRŤ ztratil stejně nenápadně, jako se objevil. Ale ještě před tím stačil poznamenat, že ho jistě nevidíme naposledy. Po této bitvě jsem se vydali posilnit do hostince a vyléčit si svá zranění. Udatný krolí bojovník byl tak zjizven, že se hraničářka Carstin raději rozhodla pro válečné malování na jeho záda než pro složité léčení velmi hlubokých jizev. Z odpočinku nás náhle vytrhl hlas fanfár. Vyběhli jsme před hospodu a spatřili důstojného královského soudce se dvěma zbrojnoši. Přinesl oznámení o dražbě hospody. I zbudovali jsme na dvoře soudní dvoranu a započali s dražbou. Byl jsem překvapen, co dobrodruzi i místní sedláci nabízeli za poklady. Někteří donesli slušnou hromádku zlaťáků, jiní zlaté cihly, zlaté starožitné sošky, Kod Singalur nabídl spoustu drahokamů a místní zelinář dokonce dotáhl odněkud kus smaragdu veliký jako koňská hlava. Začalo se křičet, každý chtěl hospodu pro sebe.Do toho zmatku se objevila nekromantka, která si na hospodu kladla nárok jako Leifova schovanka. Soudní dvůr za chvíli připomínal spíš židovské tržiště. A v tom všechno utichlo. Na dvůr vstoupil SMRŤ. Prokázal se kupní smlouvou, podle které mu Leif hospodu prodal. Nikdo, ani soudce se nechtěl se SMRŤĚM dohadovat. Jen nekromantka, ta které se dařilo před ním již notnou dobu utíkat, se svého práva nechtěla vzdát. Nakonec však musela opět uprchnout, neboť stavět se samotnému SMRŤOVI nemohla ani ona se vší její nečistou mocí. SMRŤ se však ukázal jako dobrý hostitel a dal otevřít sud nejlepšího vína, které si starý Leif ve svém sklepě schovával. Začali jsme pít na nového majitele.

    Bujaré veselí však přerušili hraničáři hlídkující na nedaleké hranici s Orklandem. Přinesli zprávu, že hluboko ve skřetích hvozdech se opět ozvali válečné bubny. Skřeti jistě táhnou na loupeživou výpravu. Nezbylo nám tedy než se opět chopit mečů a vyrazit strážit hranici. Vzal jsem svou starou věrnou loutnu a hrál hrdinům do pochodu pěknou bojovou písničku, abych jim dodal sebevědomí před dalším bojem.

    Na hranicích s Orklandem jsme vytvořili malé hlídky, jež měli za úkol skrytě prozkoumat hranici a v případě nebezpečí informovat ostatní. Již za chvíli jedna z předních hlídek objevila čerstvé skřetí stopy. Jak se zdálo, jednalo se o menší skřetí oddíl. Velitel se rozhodl pro léčku. Použili jsme skřetího postupu, nechali na cestě pouze malou hlídku jako vějičku a ostatní bojovníky jsme ukryli do křoví kolem cesty. Skřeti na sebe nenechali dlouho čekat. A jakmile uviděli na první pohled bezbranou hlídku, hned se na ni vrhli. A v tom už vyskákali ze křoví naši stateční válečníci. Skřeti zaskočení nenadálým utokem se začali pomalu stahovat a my je zabíjeli jednoho po druhém. Všude byla spousta krve. Pamatuji si, že po nás jeden skřet začal střílet. To však neměl dělat. V mžiku u něho byl jeden z našich rytířů a usekl mu obě ruce. Skřeti křičeli a padali jeden přes druhého. Viděl jsem mnoho hrozných bitev a vždy je to stejné. Spousta křiku, bití nepřátel až cestičkou teče potůček krve. Ani zde to nebylo jiné. Někteří z bijců se dostali do stavu válečného běsnění, řvali, strhávali ze sebe oděv a údery jimi vedené byli takřka vždy smrtelné. Viděl jsem jak krol urazil jednomu skřetovi polovinu hlavy, až ostatní okolo ostříkl mozek, který nevydržel nápor jeho kyje. Skřeti byli povražděni vskutku hrozným způsobem. Veliteli skřetů uřízli hlavu i s jeho ostnatou přilbou. Vydali jsme se na cestu zpět. Byli jsme přesvědčeni, že po takové porážce budou skřetí bubny bubnovat spíše smutné nežli bojové písně.

    Do hospody jsme se vraceli jako vítězové. Však těsně před branami hospody jsme byli zaskočeni drzou bandou loupežníků. Ti holomci se nás dokonce pokusili okrást o naše peníze. Zřejmě však nevěděli, s kým mají tu čest. Kdyby viděli masakr, jenž se odehrál na Orklandských vřesovištích, jistě by nejednali tak lehkomyslně a spíš by své špinavé nohy vzali na ramena. Vyhnu se zbytečnému popisu krátkého boje, který nastal. Bojovníci posílení vítězstvím nad skřeti si s bandity rychle poradili. V hospodě již bylo vše připraveno na velkou hostinu. S nadcházejícím večerem jsme zapálili oheň, narazili další sud vína a usměvavé šenkýřky roznášely pečené ryby. Vyprávěly se příběhy z bitev, pilo se a s přibývajícími korbely stoupala i nálada. Sem tam někdo zanotoval přisprostlou písničku, nad kterou se však nikdo nepozastavoval. Náhle všichni strnuli. Uprostřed hodujících náhle vzplál oheň a vytvořil bránu ve formě pentagramu, kterou prošla nekromantka. Ve stejnou chvíli se objevil i SMRŤ. Čekal jsem co se bude dít. Ve vzduchu bylo cítit zvláštní napětí. Očekávali jsme mocný magický souboj, ale nic takového se nedělo. Namísto toho přišla nekromantka SMRTĚ prosit. Nekromantka, jenž byla zvyklá vždy jen rozkazovat. Nestačil jsem se divit. Jak sama vyprávěla, měla již dost neustálého pronásledování. Žádala SMRTĚ, aby zastavil Divoký hon. Zapřísahala se, že již nebude konat zlo a že již začala pomáhat napravovat své křivdy. SMRŤ jí příliš nevěřil ale zjevil se CHRONOS a přimluvil se za ni. Ale není možné zastavit Divoký hon, lze se před ním pouze skrýt. SMRŤ nabídl nekromantce úkryt pod svým pláštěm. Ta po krátkém zaváhání souhlasila a vstoupila pod PLÁŠŤ SMRTI. Nu byl jsem překvapen. Snad se konečně blýská na lepší časy. A tak se tedy potom pilo, zpívalo a slavilo až do časného rána. Ale ráno, jako by mír nebyl pro bojovníka. Mnohé z nás to zase táhlo dál. Někteří přemýšleli o cestě na sever do zemí věčného sněhu, jiní rozmýšleli nad službou v armádě nějakého knížete. Mnozí se vydali na osamocenou cestu za štěstím, slávou, bohatstvím. I já se vydal na cestu. Nasbíral jsem v tomhle kraji již hodně zvláštních historek, které jistě potěší i ucho posluchače ze vzdálených krajů a tak jsem již neměl stání.

    A aby příběhy statečných rytířů z Orklandských vřesovišť nebyly zapomenuty, sepsal jsem je pro vás. Pamatujte tedy těch slavných válečníků a buďte zdrávi.