Pršelo. Déšť mi padal do tváře a já z něj měl radost. Vždyť ještě před chvílí jsem byl v říši mrtvých, chlad onoho světa mrazil mé tělo a ani má magie jej nemohla zahnat. Ale Naděje nám přála, prošli jsme branou Chaosu a dostali jsme se do skutečného světa. Déšť. Na onom světě nemohlo pršet. Jsme zpět.

Krátce potom, co jsme vyšli z brány Chaosu, setkali jsme se  s vojáky, kteří střežili tato místa, a zraněným druidem. To, co nám řekl, nás ujistilo, že jsem zpět v našem světě. Střetl se s nekromantkou. Prý již dlouho terorizuje tento kraj, a když se pokusili ji zničit, pobila je a elementála, kterého vyvolali, proměnila v démona. Podle druida také vězní vévodkyni. Noc jsme přečkali v místní hospodě a pak se ji vydali porazit.

Nekromantka obsadila hrad Vikštejn. Vyčkali jsme, až odejde drancovat kraj, pak jsme hrdinně vnikli dovnitř a po krutém boji  vévodkyni osvobodili. I přes velkou odvahu bojujících jsme však nedokázali porazit démona, a když se nekromantka vrátila, ustoupili jsme.

Podle slov druida démona mohl porazit jen šíp života. Vydali jsme se tedy do říše lesních lidí, abychom jej od nich získali. Po náročném jednání jsme se dohodli – vydají nám šíp života, pokud zabijeme nagu, která je obtěžuje. Díky přesile, kterou jsme nad stvůrou měli, jsem ani magii použít nemusel. Ani oživlé stromy, které nás napadly, neměly šanci nás zastavit.

Teprve následujícího dne jsme se rozhodli šíp použít. Zaútočili jsme na hrad, probili se armádou nemrtvých. Pokračovali jsme dále, bojovali o každý krok. Pak se zjevili démon a nekromantka a zapojili se do boje. Náš lučištník čekal, a když měl jistotu, proklál démona kouzelným šípem. Na hradě se objevil bílý dým a pak… pak bylo vítězství naše. Nekromantka unikla, nebylo v moci žádného smrtelníka ji zadržet. Ale byla vyhnána, do těchto krajů se již nevrátí.

Odkládám svůj klobouk a odpočívám po bitvě. Čeká nás dlouhá cesta, zpět do vévodství. A potom další boje. Teď je ale čas odpočinku.

Kod Singalur