Sezval proto hrdiny a hledače z širého okolí a neopomněl ani na družinu vévodkyně Silmerin, vedenou dočasně regentem Sigmarem, s níž udržuje tradičně přátelské vztahy. Odměna, kterou král slíbil nálezci Tiáry, přilákala do jeho sídelního města mimo dobrodruhů, tak říkajíc „z prostého lidu“, též mnohé původu urozeného, zdůvodňujíc svou přítomnost diplomatickými styky (vyslanec sousedního krále údajně pátrající po vévodkyni Silmerin de Nardis), vyššími zájmy (tajemný pán Vito dvořící se Serafově alchymistce) či jinými nesmysly (například jistý Cedorik je zrovna bez práce a jde „náhodou“ kolem). Být zasypán zlatem se prostě nepoštěstí každý den.  A tak se hordy odvážlivců jaly od časného rána prohledávat království píď po pídi, ve snaze objevit jakýkoliv náznak úkrytu tohoto mocného předmětu. Zbavili přitom okolí mnohých nepříjemností, jako jsou nemrtví špinící vodu, obra ničícího mosty, loupežníků přepadávajících na cestách, nebezpečného baziliška v bažinách, jeskynních pavouků či vlčí smečky. Ani vpád hladových skřetů do města je v pátrání příliš nezdržel a hravě si s nimi poradili, přesto skoro žádné stopy po bájné Tiáře nenalezli. Až pátrání v knihovně poodhalilo lehce roušku tajemství jejího úkrytu. Mnozí ze Serafových poddaných znali části klíče k jejímu nalezení, ale jejich rody je po staletí obezřetně střežily před jinými a přes mnoho generací zapomněly, k čemu vlastně jsou. Z těchto útržků se nakonec hledačům podařilo sestavit smysluplnou mozaiku, která je v pátrání posunula dále. Podnikli výpravu k pramenu ukrytému hluboko v lesích, u něhož nalezli nejen tajemného poustevníka, ale především první díl Tiáry, což jim v pátrání dodalo tolik potřebnou naději. Vyrazili dle získaných indicií dále
a brzy se radovali z dalšího dílu, hlídaného duchy nedaleké hory. Ale jak už tomu na světě bývá, štěstí je vrtkavé, a tak úspěšní nálezci částí Tiáry  padli na zpáteční cestě do léčky bandě loupežníků. Jsa vyčerpáni dlouhou výpravou a nelehkými zkouškami, byli pro ně snadnou kořistí. Obrali je o peníze a vše cenné a životy jim zachránil snad jen příchod dalších dobrodruhů, kteří sice nedokázali lupiče přemoci, ale přiměli je aspoň stáhnout se do bezpečí hlubokých hvozdů. Neslavný byl návrat dobrodruhů do královského sídla, zbídačených
a vyčerpaných, přesto se jim jako zázrakem podařilo všechny nalezené části Tiáry uchránit. Zbývalo ještě najít poslední díl, k jehož nalezení posloužil nedaleký hrob dávno mrtvého krále Serafa I.

 

Ale jak se ukázalo, ne všichni hledali Tiáru pro krále. Tak mocný artefakt by mohla přeci využít i vévodkyně, a právě pro ni ji její nejvěrnější získali. Nakonec je však  král přesvědčil, a tak mu jednotlivé části, samozřejmě za patřičný obnos, předali. Alchymistka počala ihned díly artefaktu spojovat, magickou energií nešetře, a všichni ji s napětím sledovali. Náhle
se pod jejíma rukama oslnivě zablesklo a již vítězně podávala složenou Tiáru králi Serafovi III. Ale co to? Sotva se jí jeho ruce dotkly, ozval se z nedalekého hřbitova hrůzný výkřik
a ke zděšení všech přítomných se odtud pomalu začala přibližovat mohutná postava starého, dávno mrtvého krále Serafa I. a za ním oživlé mrtvoly jeho družiny. Vrhli se na krále Sarafa III, který se jen tak tak ubránil jejich nenadálému útoku. Naštěstí většina přítomných dobrodruhů duchaplně přispěchala králi na pomoc, a tak byly přízraky brzy pobity. Otřesený král, s Tiárou již na hlavě, se ve spěchu rozloučil a odkráčel do svých komnat. Většina dobrodruhů jej brzy následovala, neboť byli po těžkém a náročném pátrání značně unaveni.

 

Ne všem však bylo dopřáno klidného spánku. Duch starého krále se o půlnoci zjevil znovu, vyhledal nejstatečnější z dobrodruhů a vyzval je, aby jej následovali. Na nedaleké pasece pak, ve svitu úplňku, spatřili krále Serafa III., kterak s nasazenou Tiárou pronáší zlověstně znějící slova. Jeho tvář byla pokryta podivnými runami a vypadal jako posedlý. Dobrodruzi přišli na poslední chvíli a mohli spatřit, jak ze  země vystupují první z právě vyvolávaných démonů. Měli už jen velmi málo času a duch starého krále je vyzval, ať démony rychle pobijí, dokud nezískají z Tiáry příliš mnoho síly. Boj, který se vzápětí rozpoutal, byl více než vyrovnaný a dlouho to vypadalo, že temná strana zvítězí. Z posledních sil a s notnou dávkou štěstí se však nakonec dobrodruhům podařilo démony i posedlého krále zabít a zmocnit
se obávané Tiáry. Museli se však rozhodnout, jak s ní naložit, protože si již začali uvědomovat rozsah její moci. Přízrak krále Serafa I. ji odmítl převzít, protože to byl právě on, kdo
ji před staletími rozdělil a ukryl, z obav před její mocí. V jejich rozhodování jim pomohl ten, jehož příchod nikdy nevěstí nic dobrého. Samotný SMRŤ přišel, sebrat duše padlých
a nabídl jim, ať Tiáru ukryjí pod jeho plášť. Po krátkém váhání nakonec svolili a předali mocný artefakt do jeho kostnatých rukou. Pak spěšně sebrali své raněné a opustili ono místo. Na tuto noc však nikdy nezapomenou, protože moc Tiáry je navždy poznamenala ZNAMENÍM na pravé tváři.

 

Ráno nastal poprask, král nebyl k nalezení a správce i alchymistka po něm usilovně pátrali. Brzy vyšly najevo události předešlé noci, a protože ze zmatených výpovědí aktérů nebyl nikdo moc moudrý, vydali se všichni na místo, kde nalezli pozůstatky hrůzného divadla,
ale hlavně démona a vlkodlačici, které v noci před smrtí zachránila nedůslednost družiny. Démon byl po krátké potyčce přeci jen zabit a svázanou vlkodlačici s sebou odvlekli na hrad. Po králi ani po Tiáře však žádné stopy neobjevili. Nedlouho nato zazněly fanfáry a stráže
na hradbách ohlásily příjezd početné družiny. K překvapení všech se z daleké cesty vrátil král Seraf III. a velice se podivoval nad přítomností vévodkyniny družiny a též nad událostmi posledních dní. Jeho hněv padl především na nepozorného správce, který se nechal oklamat podvodníkem v králově podobě, toužícím po moci Tiáry. Na uvolněné správcovo místo král ihned jmenoval Cedorika, neboť v něm rozpoznal jeho nadání pro toto postavení. Družinu vévodkyně, vedenou regentem Sigmarem, královsky odměnil za prokázané služby a věrnost a poskytl jim též dostatek zásob na zpáteční cestu do latviernského vévodství. Tím by se dalo říci, že příběh tento skončil pro všechny šťastně, nebo alespoň ne příliš tragicky.

 

Proslýchá se, že správce se za trest musel oženit s chycenou vlkodlačicí, ale zda se tak skutečně stalo, nikdo s jistotou říci nemůže.

 

ze zápisu kronikáře Latviernu