A stejně tak tomu bylo i ten večer, napjatě jsem sledoval vyprávění a co chvíli okřikoval poďobaného pobudu a jeho kumpány v koutě, které příběhy zjevně nezajímaly. Když tu náhle otevřel se uprostřed hospody ohnivý portál a z něj, k hrůze a úžasu přítomných, vystoupila samotná nekromantka. Většina přítomných instinktivně sáhla po zbrani, avšak nekromantka všechny zaskočila podruhé. Nepřišla se totiž mstít ani vyhrožovat, ale přišla prosit, žádala pomoc, dokonce ochranu. Nevěřili ji, přirozeně, ale její rychlá řeč jim zabránila se na ni vrhnout. Vylezl jsem tedy z pod stolu, kde jsem ukryl svůj džbáneček a pozorně sledoval, co se bude dít. Nekromantka hovořila zmateně, byla evidentně unavená a vystrašená, tvrdila že po ni jde osobně SMRŤ a jeho Divoký hon a taky THORR a CHRONOS a NADĚJE a možná i někdo další. Nakonec jim nabídla služby své magie, výměnou za pomoc a ochranu. Pak, ve snaze dokázat svá předchozí tvrzení, začal vyvolávat jakési kouzlo, pozvedla ruce a slova se jakoby sama zhmotňovala v prostoru. Chtěl jsem prchnout, ale nohy mi ztěžkly, pak se svět zamlžil a utichl. Po chvíli jsem uviděl ty TŘI. Kráčeli po třech cestách, ze tří směrů a s jistotou mířili na jedno místo. A ještě někdo zde byl, nebo spíše něco. DÉMON, jisto jistě onen pověstný nekromantčin démon, a ti TŘI mu zkřížili cestu. Smál se jim, byl si jistý svou mocí, ale tu náhle CHRONOS převrátil své HODINY a pravil „Zastavil jsem čas a uvěznil jsem tě na tomto místě“. Potom NADĚJE s podivným úsměvem pokračovala „Ve spletité a husté síti osudů světa jsem našla TOTO prázdné místo a v něm se právě nacházíš. Je to taková zvláštní díra a máš jen VELMI malou naději, že do ní nespadneš“ a SMRŤ pokračoval „A až tam budeš věčně padat, já hladce seberu tvou pekelnou duši a jednou pro vždy tě zprovodím z tohoto světa“. Vyděšený démon se zmohl jen na slabé blekotání a byl by jim snad ochoten slíbit cokoliv, leč ONI chtěli jen maličkost. SVITEK, jimž dokáže oživit nekromantku. Zdráhal se, ale když mu slíbili, že ho pak pustí, dal jim ho nakonec, načež se začal smát, že ho stejně nedokážou použít a ani zničit. Ale CHRONOS ho zchladil „Ale ty už také ne a my se postaráme o to, aby jej už nikdo nikdy nenašel. A teď zmiz, jsi volný“. A otočil HODINAMI zpět. Když DÉMON zmizel, rozdělili svitek na tři díly a dohodli se, že každý ten svůj dobře schová a ani ostatním neprozradí kam. Tak budou mít jistotu, ze nekromantku už nikdo znovu nevyvolá. Než se rozešli prohlásil SMRŤ téměř vesele „ A teď konečně vypustím svůj DIVOKÝ HON“. Vše se pak rozplynulo v šedém oparu a já ucítil pach připálené kýty, kterou nikdo na ohni neotáčel. I ostatní návštěvníci krčmy se udiveně probouzeli a rozhlíželi se vystrašeně kolem. Zábava se již nerozproudila a jeden po druhém se podivně zamlklí hosté začali vytrácet. I já jsem odešel se trochu prospat, zítra mě čekala obvyklá práce v lese.

     Druhý den jsem již od rozednění sbíral smolu do loučí a když jsem usedl na vývrat k malému posilnění, uviděl jsem poďobaného pobudu a partu jeho kumpánů, jak se kradou lesem k nedaleké lesní křižovatce. Byli po zuby ozbrojení a chovali se nadmíru podezřele. Sledoval jsem je až k nedaleké lesní křižovatce, kde se ukryli a vyčkávali. K čemu se chystají jsem pochopil zanedlouho, když se v zákrutu cesty zjevila kupecká karavana. Ani jsem je nestačil varovat, tak rychle se na ně sesypali, a že byl osud kupců zpečetěn snad nemusím zdůrazňovat. Leč jednomu se jako zázrakem podařilo proklouznout mezi dvěma mordýři a se šíleným výrazem ve tváři prchal lesem jen pár metrů od mého úkrytu. Ztratil se dříve než se ho pokusili pronásledovat. S tím zřejmě ti lumpové nepočítali a po krátké hádce se rozhodli schovat vůz kupců i s nákladem a pak teprve si lup rozdělit. Měli tak na spěch, že ani neodklidili mrtvoly kupců z cesty. Opatrně jsem se po jejich odchodu šel přesvědčit, jestli ještě některý z těch nešťastníků nepřežil, ale útočníci byli ve svém konání důslední. Po chvíli jsem zaslechl hluk a hlasy většího počtu lidí, a raději jsem se znovu skryl. To však přicházela vévodkyně a její družina a s nimi kupec, který se šťastně dostal k nedalekému „Krhavému sluncu“ a přivedl pomoc. Bylo však již po boji, a proto se rozhodli k pronásledování lotrů a k jejich spravedlivému potrestání a k záchraně kupcova zboží. U toho jsem nemohl chybět a tak jsem se k družině nenápadně připojil.

     Stopy vedly přímo na hraniční Orklandská vřesoviště a pak dále do Orklandu, což nás utvrdilo ve spolčení darebů se skřety. Stopy lumpů s vozem však končily ve skalní rokli před vstupem do jeskyně. V okolí nebylo po skřetech ani památky, zato však stopy po nedávném pobytu zlobrů nešly přehlédnout. Po vstup do jeskyně jsme vše pochopili. U protější stěny se z posledních sil bránily zbytky pronásledované skupiny s ukradeným vozem proti zlobrům, kteři je zde zjevně překvapili. Náš příchod přivítali s jásotem a s novou vervou se proti zlobrům vrhli. Po urputném boji jsme zlobry pobili. Z bandy ničemů přežil pouze jejich vůdce. Ten byl zajat a i s ukradeným zbožím dopraven zpět ke „Krhavému sluncu“. 

     Po krátkém odpočinku se všichni shromáždili v hlavním stanu, kde se Vévodkyně chystala spravedlivě rozsoudit spor mez vůdcem banditů a oním přeživším kupcem, jenž si říkal Nevar (hrozně se podobá mému příteli Cedorikovi) a který byl mezitím nařčen z pašování vzácného jantaru nalezeného mezi zbožím ve voze. Tento obrat sliboval zajímavou podívanou a ani já jsem o ni nechtěl přijít. Oba se snažili ze všech sil druhého v očích vévodkyně očernit, ale ta nakonec nechala rozhodnout jejich spor ve spravedlivém boji. A opět se bylo na co dívat a málokdo by si předem vsadil na Nevarovo vítězství, ale bůh spravedlivě rozhodl a označil vinným vůdce lapků. Kat již brousil sekeru a poprava se zdála nevyhnutelnou, když tu zloduch nečekaně obvinil hospodského Leifa, že si ho na tu práci najal a zaplatil mu za to. Ten se sice pokusil o útěk, čímž svou vinu přiznal, ale byl brzy dopaden a předveden před vévodkyni. A opět následoval výslech a vzájemné obviňování, ale na vévodkyni bylo vidět, že je celou záležitostí znechucena a ráda by již proces ukončila. A tak došlo na očekávanou popravu, vůz se zbožím si vévodkyně ponechala a ani podezřelý hospodský trestu neušel. Po krátkém oddechu pak následoval turnaje a hry na počest paní zelených elfů, která svou návštěvou poctila vévodkynin tábor. Udatní válečníci, šermíři i kouzelníci měřili své síly v aréně a za své výkony byli vždy odměněni bouřlivým potleskem. Příjemné odpoledne plynulo v družné zábavě při hudbě a dobrém jídle a pití a málokdo si vzpomněl na předchozí události.

     Náhle přeťal poklidnou atmosféru zoufalý výkřik. Všichni jsme se otočili tím směrem a spatřili tlupu skřetů a v jejich spárech se bezmocně svíjející elfku. Snad každý se chopil zbraně a vyrazil ji na pomoc, ale skřeti byli rychlí a vše předem naplánovali a tak se jim podařilo i s jejich obětí zmizet. Ihned byla zorganizovaná záchranná výprava a vyrazili jsme pronásledovat tu drzou skřetí chátru. Naši zvědové je brzy objevili, skřeti se utábořili jen kousek za hranicí Orklandu a oslavovali svůj úspěch. Náš útok je natolik překvapil, že se zmohli pouze na stavbu chatrného obranného valu, který jsme však bez problémů překonali a naše meče začaly mezi zoufale se bránícími skřety rozsévat smrt. Boj to byl dobrý a dobře skřetům tak. Jejich drzost byla po zásluze ztrestána a paní zelených elfů zachráněna.

    Následoval triumfální návrat a přibyl další důvod k bouřlivé oslavě. A tak se večer kol ohňů opět tančilo a zpívalo, jedlo a pilo, no zkrátka jako za našich starých dobrých válečnických časů. Právě jsem s jednim holobrádkem probíral výhody asymetricky zabroušeného ostří válečné sekery, když jsem zahlédl spěšný odchod větší skupiny včetně vévodkyně. Něco se dělo a já si to nechtěl nechat ujít. Dohonil jsem je těsně za branou, kde hlídka cosi ukazovala do tmy. Skřípavý zvuk prozradil poškozený vůz kupců, při jehož krádeži právě přistihla vévodkyně hospodského a jeho pacholky. Stráže je ihned spoutaly a vévodkynin vztek nevěstil nic dobrého. Leif sice zkoušel chabé výmluvy, ale snad každý pochopil jeho chamtivý plán. Tu vévodkyně popadla jednu z pochodní a aby učinila konec všemu zlu, které bylo kvůli zboží napácháno, podpálila vůz s celým jeho nákladem. Při pohledu na plameny hospodský křičel a divoce se zmítal ve svých poutech, ale nebylo mu to nic platné. Vůz nakonec se vším co v něm bylo lehl popelem, ale to Leif již neviděl. Jeho srdce obchodníka nevydrželo pohled na tu zkázu a puklo. Jeho tělo bylo ponecháno na místě a co se s ním stalo nikdo neví, neboť ráno jej hrobník na místě již nenalezl.

     Toť vše, co jsem na vlastní oči viděl a pravdivě zapsal o událostech oněch dnů.

Starý Vetchec