Vzbudili mě páteční večer v zimě. Přišli na chatu, u níž jsem spal. Podle jejich slov jsem zjistil, že jde o zálesáky ze Studénky. Přijeli vlakem do Veřovic, nahoru vyšli pěšky a u mé skrýše chtěli zůstat do neděle. Nevadí, já mám rád lidi….

Chvíli potom, co přijeli, začali jezdit po svahu. Zdá se, že je to bavilo. Povečeřeli a šli spát. Zavřeli však okenice, takže k nim jsem se nemohl dostat, aniž bych je vzbudil. Dnes v noci budu hladový…

Další den ráno o dopoledne opět jezdili po svahu. Myslím, že stále rychleji. Vyměňovali si předměty, na nichž jezdili, zkoušeli se všichni vlézt na jeden kus linolea a jet dolů. Mě si nevšimli, snad jen pes, který přijel s nimi, se schoval do chaty. Pak uvařili oběd a jedli. A potom se vydali nahoru na Javorník. Sledoval jsem je. Vyšli nahoru, někteří se stavili do tamní hospody, někteří kreslili do sněhu. Našli lavičku, částečně ji vyhrabali ze sněhu a prolézali pod ní. Pak sjeli zpět k chatě. Opět jezdili na svahu. Opět mi nedali příležitost, abych někoho z nich unesl. Až pak, pak se vydali pro vodu ze studánky. Již bylo šero, a tak jsem se připravil na útok. Avšak oni nějak vycítili mou přítomnost, byli obezřetní. Vrátili se všichni. Pak šli spát. Dva spali venku, v stavbě ze sněhu, jež přes den postavili. Nemohl jsem tam za nimi, nebyl jsem pozván. Musel jsem čekat.

Následovala neděle, den, kdy odjížděli. Byli spokojení s výletem, pořád o mě nevěděli. Tehdy se rozdělili, část sjížděla přímo dolů, ale někteří se na sáních vydali oklikou, cestou, kterou přišli. Tehdy jsem měl poslední šanci. Jeden z nich jel pomaleji a byl vzadu. Než jsem na něj skočil, střetli se s skupinou lidí, jdoucí v opačném směru. Nechtěl jsem útočit na přesilu, stáhl jsem se. Opět usínám. Snad další rok přijedou znovu…

Adam