Je zajímavé sednout do vlaku jako Čech a na konečné vystoupit v nejmenovaných končinách tibetského kraje. Na štěstí jsem s sebou měl 2 velmi zdatné kolegy ( jednoho kolegu a jednu kolegyni ((jmenovitě Evču a Adama)) . Samozřejmě, že naše výprava čítala krom alfa týmu samozřejmě i záložní tým omega složený z triumvirátu Amatér, Urbík a Ertláček. Ono se řekne Tibet, krásné místo k odpočinku a meditaci. Houby. Půlka Tibetu je obležena Číňany a do té druhé jsme se nedostali. No, ale co už, když jsme tady, tak jsme si opatřili náhradní identity, abychom lépe splynuli s místním obyvatelstvem. Já byl Karel Voženílek – pracovník místních šroubáren s ženou na vozíčku a jako bonus jsem si sehnal cukrovku. Geniální krytí – jen si ho pamatovat! Naštěstí v Tibetu nejsou jen cizí narušitelé, ale i dobrosrdeční mniši, kteří rádi podají pomocnou ruku. Ovšem i zde se vyskytly male háčky. Mniši sice rady poslali, ale aby nepadly do nepravých rukou, byly skryty v balíčku, který se maskoval za jídlo. Ovšem našim bystrým zrakům neutekl zafoliovaný papír, kde bylo napsáno umístění jedné z mnoha okolních svatyní. Měli už jsme potřebnou informaci, a tak jsme se vydali na cestu plnou čínských útočníku a mnišských zkoušek, které měly prověřit, zda opravdu nejsme nepřátele z Ćiny, nýbrž mírumilovní Češi. Pro přiklad vám udám některé zkoušky, jimiž jsme byli nuceni projít. Sečíst nespočet schodů k jejich svatyní, přeplutí nesplavné řeky, průchod silně zúženými prostorami katakomb, střelba v místech, kde neplatila gravitace, cesta s ohněm vodním kanálem, sjezd místní lanovky bez kabiny, střelba z luku bez šípu, prolézaní místní kanalizace podle azimutu a jiné příjemné záležitosti spojené asi s 60 km chůze v dešti, nelze se tedy divit, že tým omega padl a k vytouženému cíli nedorazil, ovšem nebyl sám, kdo nepřežil výsadek v Tibetu. Nakonec z celého asi 40 členného osazenstva přežilo asi 8 lidí. Co říct závěrem? My přežili!!!                                                                         

ondera