Radost až do rána – RaDoR 2016

Tuto dubnovou akci letos opět zorganizovalo zálesácké středisko Přerov. Jejím cílem bylo nejen procvičit mozkové buňky díky netradičním šifrám, ale i svaly potřebné ke zvládnutí nečekaných výzev. Naše středisko reprezentovaly 2 týmy ve složení Amatér + Katka, Danek a já. Museli jsme obstát v konkurenci dalších 13 družstev.

V Olomouci u pošty jsme dostali obálky s černými čísly, které jsme měli otevřít, pokud narazíme na nápis RaDoR, a obálky s červenými čísly pro případ nouze – radílky. Mobily jsme vypnuli a zalepili do další obálky, protože během akce byly zakázány. Místo instrukcí, kam jít, jsme obdrželi obálku s lupou, dvacetihaléřem, pravidly, svíčkou, sirkami. Tady se projevila jediná slabina našeho týmu. Ačkoli jsme vše pečlivě prohledali, nepodařilo se nám najít instrukce, kam jít dál. Takže jsme museli hned ze startu rozbalit prvního radílka. Posléze jsme se vydali na nádraží a vlakem do Prostějova. Ve vlaku jsme se dozvěděli, že instrukce byly na známce – i když jsem si ji prohlížel, morseovky na okrajích jsem si nevšiml.

A tak to pokračovalo dále, abychom věděli, kam pokračovat, museli jsme postupně využít pěkně udělaný komiks, nápis na kříži, poradit si s tajným inkoustem, který lze vyvolat jen ohněm. Páteční cesta nás zavedla na různá místa, prošli jsme pod hvězdárnou, kolem plumlovské přehrady až k plumlovskému zámku. A pak jsme dorazili na konec páteční etapy. Byli jsme čtvrtí, což nás upřímně překvapilo – mysleli jsme, že jsme někde na konci. Ostatní se asi nějak poztráceli ve tmě…

Jako první došli Katka s Amatérem, měli na nás asi hodinu náskok (a neotevřeli žádné radílky).

Sobotní etapa začala básní o javoru, kterou si jeden člen hlídky mohl číst a musel ji naučit toho druhého. Pak jsem plaval poslepu v přehradě – plavání poslepu nebyl problém, ale teplota vody byla poněkud nižší, než bych si přál. Následovalo vytahování papíru z jámy bez doteku země – to šlo dobře, nad jámu Danek vlezl po laně a pak jsem ho vytáhl za nohu. Další kontrolka byl sjezd po laně, ten jsem taky přenechal Dankovi.

Následovalo virtuální střílení – jeden z týmu měl přijímat a předávat čísla, druhý je měl vysílat a měnit dle odpovědi. Vymysleli jsme systém, chybou ale bylo, že jsme si neurčili znak pro jedničku – počítali jsme, že vystačíme s desítkami. Nakonec jsme trefili, ale těžko říct, do jaké míry to byla náhoda a do jaké naše zásluha.

Za fascinující šifru považuji zelenou slámku s šipkou, ve které byly tiktaky a ještě jakési bonbóny. Pečlivě jsme si vše prohlédli, a když jsme na nic nepřišli, tiktaky jsme vyndali – doufal jsem, že budou jinak barevné. A protože vypadaly všechny stejně, musely se lišit jinak než vzhledem. Ano, byla to chuť. Nahlédl jsem do mapy a hned jsem narazil na místo, na které by tiktaky mohly v morseovce ukazovat. Ještě nikdy jsem neviděl šifru, kterou člověk musí sníst, aby ji rozluštil.

Čekala nás také zdravověda, přelézání provazu, při němž jsme využili nedaleký krmelec, lití olova a hmatová četba brailova písma, k jedné kontrolce jsme došli díky souřadnicím ze sudoku.

Nejlepší čas po přičtení trestných minut a odečtení čekacích časů měli Katka a Amík, my s Dankem jsme nakonec skončili třetí.

Adam, člen zálesáckého střediska CH.A.O.S. Studénka