V pátek 5. června odjela skupina nejodhodlanějších zálesáků čelit temnému zlu i smrti do vesnice zvané Morávka, je to někde u Frýdku-Místku. Tam na ně čekala královská posádka, která je všechny odvedla hluboko do zrádných a temných hor. Během výpravy je však zastavil jakýsi muž, byl oděn vznešeně, avšak o sobě prohlásil, že je pouhým bardem a že mají společnou cestu. Všichni se strachem v srdcích prošli tuto nelehkou cestu plnou nástrah temného zla, o kterém nikdo netušil nic bližšího. Promrzlé a zvědavé je královští přivedli k branám hornické osady Valan – poslední vzdorující vesnici vysoko v kopcích, která je jedinou záchranou celého území, a to díky bohatým ložiskům železné rudy.

Hned po projití valanskou branou je přivítala místní starostka, která jim osvětlila situaci. Nabídla jim lože v kasárnách tak prázdných, že nevěděli, kam ulehnout. Druhý den ráno je starostka probudila krásným tónem ze svého dřevěného strunného instrumentu. Později se ukázalo, že to byly housle. Starostka všechny pozvala na vydatnou snídani, za kterou jí slíbili jakousi pomoc při ochraně osady. Tedy vyrazili na první obchůzku. Všichni se vyzbrojili, i když šlo jen o rutinu, přece jenom nevěděli, co je může potkat. Průvodce Syntax je zavedl někam do lesa, až vylezli před Valanskou hláskou – poslední schopnou ochranou Valanu.

Valanská hláska byla jenom barikáda přes cestu s malou věží, ale s nadšenou posádkou dokázala odrazit jakýkoli útok. Od téhle posádky se dověděli, jakéže nebezpečí na ně číhá. Syntax všem pečlivě představil krajinu Valanu i území, odkud proudily davy skřetů i nemrtvých. Když dostali hlad, rytíř Sigmar přikázal se vrátit. Během odpočinku přepadli Valan naivní lapkové, kteří zřejmě ani netušili, že minulý večer dorazila posila na obranu. A tak byli lapkové úspěšně pochytáni. Tohle byl pro pozvanou družinu první boj a od této chvíle si válečníci nestačili léčit svá zranění.

Při další obchůzce však narazili na poněkud tvrdší odpor. Byli to nemrtví, proti kterým není lehké bojovat. Tihle nemrtví už jsou jednou po smrti a další se nezaleknou. Kupodivu bojovníci vyhráli a nemrtvé zadupali do země. Potom úspěšně pokračovali v dobré náladě z vyhrané bitvy, dokud nenarazili na vévodkyni Silmerin z jejich vévodství, a to znamenalo, že vévodství Latviern nikdo nehlídá, ale regent Sigmar se z toho šikovně vykroutil. A tak zjistili, že mají společný cíl najít nějaký kouzelný pramen, o kterém zatím družině neřekli nic bližšího. Vrátili se tedy zpět do Valanu, kde vytáhl královský velvyslanec nějakou starou polozplesnivělou mapu, prý ji získal od Starého Wetchce. Všichni na ni koukali, ale nikdo se nic nedověděl. Mapa byla zašifrována nějakým záludným způsobem. Až ji ve zlosti hodili do ohně, ale nehořela, místo plamenů se na mapě objevily nápisy.

Ty vedly na místo, kde by mohl být ukryt kouzelný pramen, tedy vydali se tím směrem, ale nenašli pramen, nýbrž tlupu lesních stvoření tak krvežíznivých, že se boji nevyhnuli. Když bylo po všem, vytáhla Silmerin od jednoho padlého kousek mapy se zašifrovaným nápisem. Ti nejchytřejší z družiny se vrhli na tento cár papíru a dověděli se, kam se mají vydat. Už při příchodu slyšeli z dáli vytí vlků a začalo jim docházet, že to oni budou střežit další kousek mapy. Neváhali a vrhli se na vlky a ti se vrhli na ně. Strhla se hlučná bitva plná vlčího štěkotu a pištění, které dokazovalo vlkovu smrt. Získali další kousek, ale vévodkyně z toho nebyla vůbec nadšená, poslední kousek měla totiž u sebe čarodějnice.

Silmerin vybrala dobrovolníka jménem Prcík Tomeš, je to Sigmarův zástupce, a ten s čarodějnicí po dlouhých útrapách odvážně vyjednal poslední kousek mapy. Se všemi částmi se vrhli najít onen kouzelný pramen. Našli jej, ale střežila ho malá lesní dryáda, která jim řekla, že jen člověk s nejčistšími úmysly může nabrat vodu, která dokáže probudit mrtvé. Vrátili se do Valanu rozjímat o tom, kdo by měl být ten vyvolený. Vybrali bojovnici jménem Carmen  a pod velením Prcíka Tomeše se vrátili k dryádě. Ta jim ale nebyla schopna vodu vydat, zabili ji nemrtví pod velením toho barda, kterého na začátku vzali dobrodruzi s sebou. Ukázalo se, že to byl nekromant ve službách ještě mocnější a všem dobře známé nekromantky, které se podařilo dostat zpět do světa lidí. Pomocí prokleté tiáry unikla zpod pláště Smrtě. Byli zdrceni, jejich naděje byla v koncích.

V největším smutku šli oznámit tuto hroznou zprávu do Valanu. Jejich truchlení
však vyrušil křik o pomoc, byl to jeden z hlídačů Valanské hlásky, vrhli se pro zbraně a aniž by věděli proč, šli jim na pomoc. Po cestě zjistili, že hlásku napadla tlupa nemrtvých. Když přispěchali na místo, bylo už téměř po boji, skoro celá posádka byla pobita. Ale neváhali a vrhli se vstříc nebezpečí. Tentokrát nevyhráli, museli se dát na ústup, ke kterému jim sebeobětováním dopomohl rytíř Sigmar. Ten nemrtvé zadržel kouzlem svého amuletu, ale stálo ho to mnoho energie …

Prchli do Valanu, ošetřovali zraněné a oplakávali mrtvé. Vtom někdo vykřikl: „Sigmare!“ a všichni pohlédli do lesa, kde se potácel velice zraněný a nyní jednooký Sigmar. Upadl do bezvědomí, ale rychlý zásah theurga mu pomohl se znovu postavit na nohy. Pod nadějným Sigmarovým velením odešla družina na jistou smrt zpět vybojovat Valanskou hlásku. Bylo jim jasné, že nemohou přežít, ale byli odhodlání vzít s sebou co nejvíce nemrtvých. Došlo k největší bitvě, jakou kdy Valan zažil. Čepele řinčely, štíty praskaly, mrtví se povalovali všude okolo. Nekromantka pobízela nemrtvé. Sigmar pobízel družinu. Když najednou uslyšeli ze zad známý jekot divého honu, družina se rozestoupila a udělala jim místo. Divý hon si přišel pro nekromantku, kterou už pronásleduje od svého stvoření Smrtěm. Nekromantka sice prchla, ale divý hon ví, kde ji hledat. Se štěstím a díky divému honu nakonec dobrodruzi vyhráli a zničili tak nemrtvé ohrožující celý Valan.

 

 

Golďák