Všechno ze začátku vypadalo nadějně, první lidská expedice vyslaná na cizí planetu, která má jen zkoumat obyvatelnost a využití přírodních zdrojů. Pak se ale jeden ze členů výzkumného týmu beze stopy nevytratil. Proto mi přišel povolávací rozkaz, abych jim pomohl jejich ztraceného kolegu vystopovat a dovést zpět na základnu. Na planetu PYTHLON 9-2-0-1-7 jsme se měli dopravit každý ve svých raketách a opravdu, a to mi věřte, sebranka to byla opravdu různorodá. Postupně přilétali stopaři, mistři na přežití, medici ale i nějací zelenáči sbírající zkušenosti v těch nejdrsnějších podmínkách cizí planety. Není s podivem, že s většinou profíků jsem se už znal z dřívějška, kdy jsme jako rekruti začínali u elitního oddílu Československého zálesáku se sídlem ve Studénce.
Hned po seznámení s místní posádkou velice zvláštních vědců jsme se vydali hledat stopy na poslední známou lokaci ztraceného profesora. Bohužel větší štěstí se nám naskytlo až na druhý den, no jestli se tomu dá vůbec říkat štěstí. V podstatě jsme vlezli přímo do pasti. Po celodenním stopování v tom dalekém a neznámém terénu jsme profesora konečně našli, ale už po smrti a ke vší té smůle nám jeho diktafon odvyprávěl jeho poslední vědecké záznamy, ze kterých jasně vyplynulo, že jsme se pobytem na planetě infikovali smrtelným virem, na který existuje protilátka s pořadovým číslem 2 ukrytá někde v laboratoři. V tuto chvíli zavládla panika a urychleně jsme se všichni jali tuhle vakcínu hledat. Celá laboratoř byla vzhůru nohama, po zemi se kutálely prázdné zkumavky a k zemi se pomalu snášely vědecké záznamy, ale až na pár poznámek a vzorečků nebyla vakcína číslo 2 k nalezení. Byla svolána krizová schůze a při výslechu se mi podařily dostat z kuchtíka následující věty: ,,Já přece za nic nemůžu, jen jsem hledal v laborce nějaké koření nebo ochucovadlo. No a tohle s číslem 2 tak krásně vonělo, že jsem ho všechno nalil předevčírem do polévky.“ Mysleli jsme, že je všechno ztraceno a my tady zemřeme. Kuchař dal všechnu protilátku vědcům do jídla a nás ostatní nic nezbylo.
Svolal jsem tak naše nejlepší chemiky a společně se nám podařilo zjistit složení protilátky. Teď nám ubíhal čas a museli jsme co nejdříve dát všechny složky dohromady a vyrobit novou vakcínu. A tohle byla opravdová zkouška všech našich dovedností. Museli jsme se plazit tunely, bojovat s místními tvory, potápět se pod hladiny zdejších jezer, abychom se dostali ke všem částem protilátky. Kromě tohoto důležitého poslání jsme se museli zapojit do života na základně a řešit i ostatní problémy spojené s pobytem. Jednou nám pythlonské krysy sežrali spoustu zásob, proto jsme vymysleli a testovali nové pasti, jak se těchto škůdců zbavit. Samozřejmě následoval lov a sběr nových zásob. Nejvíce jsem se trápil při hledání ingrediencí na vakcínu v rozlehlém jeskyním systému, bylo to šílené bludiště, ve kterém se chodby křížily a měnily, takže žádná cesta nikdy nevedla dvakrát stejně, a k tomu nás stále obtěžovali takoví zvláštní podzemní tvorové. Říkali jsme jim prasopythti. Pro ty nejdůležitější suroviny jsme ale museli opustit planetu a odletět prozkoumat přilehlé Měsíce.
Hned první noc nás stihla šílená bouře, při které většina z nás promokla a nikdo se pořádně nevyspal. Po průzkumu druhého Měsíce nás čekal návrat zpět i se získanými ingrediencemi, takže jsme se vraceli plni nadějí, že se snad i zachráníme. Jedno ráno mě však čekalo nemilé překvapení. Byl jsem slepý a ostatní taky. Ve vzduchu byla nějaká chemikálie a ta nás připravila o zrak zrovna ve chvíli, kdy zaútočily nějaké místní potvory. Poslepu jsem se držel ostatních a mlčky snášel neznámé hrozby všude kolem mě. Naštěstí se nám za pár hodin zrak zase vrátil a útok taky ustal. Mohli jsme tak vyrazit pro poslední část vakcíny stezkou plnou nástrah, jako byli červi, obří pavučiny, ohně na vodní hladině, mosty a věže z lidí, plížení po laně nad močálem a další.
Večer jsme v laboratoři ze všech částí konečně uvařili v kotlíku náš lék. Jinak by nás čekala ukrutná smrt na cizí planetě. Získat ingredience bylo mnohem náročnější než úkol, kvůli kterému jsem původně přiletěl. Každý z týmu zde odvedl skvělou práci a to nám všem nakonec zachránilo život.
Děkujeme všem zúčastněným za dobře odvedenou práci, zvláštní poděkování pak patří našemu kuchaři panu Karlu Polákovi a jeho slovenskému pomocníkovi, kteří se báječně starali o naše plné žaludky a kteří nám na závěr přichystali opravdu nezapomenutelnou hostinu.
Golďák, člen zálesáckého střediska CH.A.O.S. Studénka